BIG ISLAND/ KAUAI/ OAHU - HAWAII - USA
(1) Holuakoa Gardens & Cafe
(http://www.holuakoacafe.com/the-coffee-shop/ )
(2) The End of the World - pokud pojedete jižne od Kony po Alii Drive, tak tam dojedete. Samotný konec cesty, je tam cedule Lekeleke burial Grounds, a pak kousek pěšky po cestičce.
(3) (http://www.kohalaburgerandtaco.com/menu/)
(4) Lapahaki State Historical Park
8am-4pm
http://dlnr.hawaii.gov/dsp/parks/hawaii/lapakahi-state-historical-park/
(5) Honoka'a theatre
(6) $18/campsite. , 365 m počáteční převýšení na cca 1.5 km, pak střídavě nahoru a dolů do Waimanu Valley, kde na samotném konci opět velmi prudce klesáte cca o 600m.
(7) (http://cafeilmondo.com/home.html )
(8) $55 za pokoj, s teplou sprchou a snídaní, neber to, oproti kempu za $40 se studenou venkovni sprchou
(9) Green Sand Beach = Papakolea Beach
http://www.bigislandhikes.com/papakolea-green-sand-beach/
(10) Kávové plantáže
http://konacoffeefest.com/kona-coffee-tours/
http://www.bigislandguru.com/kona-coffee.html
10 km zpáteční cesta, cca 500 m převýšení, první se klesá a na zpáteční cestě si to pěkně vyšlápnete, takže trochu nezvyklý postup.
Kempování - s povolením, $3/ osoba
Kalalau trail – 36 km tura (18km jedna cesta), po pobřeží s nádhernými výhledy. Převýšení – cca 700 m nastoupáte během jedné cesty.
Permit na kempování online, za $21/osoba. Ale jak je vidět hodně lidí tento permit nemá.
Povídáme si s Dolphinem, 55-60 let a zjišťujeme, že sem přišel před dvěmi lety. Má rakovinu a před dvěmi lety, prakticky v konečeném stadiu, když mu dávali cca 2 týdny života, se rozhodl, že chce ještě před smrtí něco vidět. Nějací známí mu řekli o Kalalau trailu a této pláži, kamarádi mu odnesli věci a pomohli mu za pár dní zvládnout celý trail. Aby toho nebylo málo, tak někdy, když mu bylo kolem 20 let, tak si hodně špatně zlomil nohu v kotníku, otevřená zlomenina, kdy se mu ještě kus kosti odlomil. Hodně dlouho mu trvalo, než se naučil znovu chodit a ještě pořád jsme mohli vidět, že se docela potácí. … Nicméně před dvěmi lety ho sem dovedli, a nějaká místní léčitelka mu každý den nosila bylinky a starala se o něj a prakticky jej výlečila. Rakovinu asi stale má, každopádně I po dvou letech je pořád tady a užívá si života v džungli. Momentálně pracuje na otevření vlastního léčitelského centra – no, všechno to zní docela zvláštně, ale když nám začal popisovat okolí, tak jsme pochopili.
My jsme se nacházeli na Kalalau beach. Jednu míly odtud, kde jsme překračovali poslední řeku se dá odbočit na neznačenou cestu do Údolí. V Údolí prý žije hodně místních lidí. Mají tam svoje farmičky, kde pěstují lilikoi (passion fruit=maracuja ), kořen taro, z kterého se vyrábí jakýsi místní tradiční nápoj podobný mléku, mango, avokado atd. Dolphine nežije přímo v údolí, ale na cestě tam. Má tam svůj stan a zázemí, tady na pláži je teď jen na chvíli. Doma si dělá svojí zahrádku a pracuje na svém léčitelském centru. Prý se má ještě hodně co učit, ale něco už umí.
Cestou do údolí budeme míjet Mango Council (volný plácek pod obrovskými mangovníky, kde se střetávají lidé), kde bude dnes večer další párty. Dále uvidíme swimming pool s jacuzzi a jóga kamenem. ( říčka s malinkým vodopádem, který vás masíruje a dá se tady koupat). Dál je pár dalších jacuzzi, bazénů, léčitelské centrum a taky knihovna. (na tu jsme bohužel nenarazili, takže co si představit pod místní knihovnou netušíme).
Doplhine stale vypráví u snídaně, nabízí nám svůj “love tea” – čokoládový čaj a ještě do něj přimíchá trochu kakaa. Nabízíme mu nějaké krekry a sýr. Vypadá šťastně. Zve nás na večerní párty k Mango Council, prý uvaří “love soup”. Vypráví dál o tom, jak jsou tady všichni jeho rodina, starají se o sebe. Začíná s další historkou, jak mu spadl na hlavu kámen, rozlomil mu lebku, ale nakonec byl vpohodě – a jenom dodává – “ taky to tak nesnášíš, když se ti tohle stane”=touhle hláškou nás totálně rozseká....
U celého toho povídání trošku ošahává Míšu a dělá ji masáž u které zpívá melodii písničky z Madagaskaru. Pak kouká na Filipa, který se krysí ve stanu a moc se nezapojuje do rozhovoru a říká mu, že je to krásný muž. Že není gay, ale že je krásný a něco zajímavého má v očích a nazývá ho “Gentle Bear”. Dolphine nás znovu dostává.
Ptáme se Dolphina na doporučení, jestli je lepší být jen tady okolo na pláži nebo máme jít do Údolí. Doplhine říká, že pláží je na světě několik, ale že takové údolí je jen jedno. Ale že samozřejmě záleží, jakou medicínu potřebujeme. Pokud potřebujeme medicínu pláží, tak ať zůstanem. Pokud chceme medicínu údolím, tak ať jdeme tam. ...
Snídani rozpouštíme, jdeme se kouknout na pláž, slunko svítí, vlny jsou obrovské, ale na blbnutí na pláži je to fajn. Doplhine se tady zase objevuje, odhazuje kraťasy a nahý se pouští do vln, které nemá šanci ustát, a tak ho oceán vždycky vyplaví jako vorvaně. Chová se jak dítě, ale je šťastný, pořád se směje a očividně si to užívá mnohem víc než my všichni dohromady… Něco na tom jeho přístupu k životu bude.
Ještě nám Doplhine stihne ukázat “Hlavního” hippíka zvaného Strejda, který tady žije 20 let, Brenda – týpka s vodním skútrem, který žije na ostrově a jezdí jim sem dodávat suroviny, taky surfařského a kite surfařského instruktora, a ještě jednoho staršího hipíka, se kterým se prý kdysi pohádali a nemluví spolu. Doplhine mu už odpustil, ale ten druhý mu ne....
PROSINEC 13. 12. - 27.12. 2014
Napsano únor 2015.
Rozhodujeme se letos strávit vánoce v teple. Volíme znovu Havaj, která nás loni nadchla. První vyrážíme sami na pár dní na Big Island a poté máme vplánu se potkat s Petrem a Honzou na Kauai a společně pak přeletět na Oahu. Někde mezi tím se uvidíme i se setřenkou Míšou a její kamarádkou Lenkou. Takže bude docela živo.
0. DEN - BIG ISLAND
Odlétáme kolem 18:00, přímý let Vancouver - Kailua Kona, Big Island, Havaj.
Kolem 22:30 jsme na místě s 20 min zpožděním, tak máme trochu obavy, jak to bude s půjčením auta. Půjčovna má otevřeno do 22:30 a my se tam dostáváme před jedenáctou. Ale čekají na všechny lidi s rezervací, takže pohodička. Cena nás příliš netěší, ale co už se dá dělat, takhle před vánoci. Max můžeme doporučit, ať si vyřídíte kreditku, která pokrývá pojištění auta. Nic bližšího k této možnosti bohužel nevím.
Stejně jako loni využíváme noclehu v autě kousek od letiště, v Kekaha Kai State park. Respektive před bránou parku ( vstup do parku zdarma, otevřen 9am-7pm).
1. DEN - BIG ISLAND - objevení nádherné Kohala
Před východem slunce se probouzíme, vidíme, že je kolem nás několik dalších aut a další přijíždí – surfaři obhlížejí situaci. Brána parku ještě není otevřena a je to asi docela štreka s prknem, tak se vracejí později. Rangery přijíždí docela brzo, takže se posouváme dál do parku autem. Park vypadá hezky, určitě super místo na vyplácnutí se k pláži, pro pokročilé určitě i super na surfování.
U Kony jdeme nakoupit pár věcí a pro snídani a pak už hurá do vesničky Holualoa. Jedeme do kavárny, která nám padla do oka už loni, Holuakoa Gardens & Cafe (1). Káva naprosto výborna, dáváme si mrkvový koláč a bezlepkový čokoládový dortík. Mňam. Přilehlou restauraci nezkoušíme ani letos. Užijeme si kávu, nechce se nám odtud a mířím hledat po cestě End of the world (2) – místo odkud se skáče z útesů a pak slanovodní bazének=ne zrovna provařená turistická místa.
The End of the World nemůžeme najít, ale když koukám na mapu po návratu z Havaje, tak zjišťujeme, že jsme tam byli. Jen za momentálního počasí nikdo neskákal a vzhledem k šíleným vlnám se těžko odhadovalo, že by tam vůbec kdy někdo skákal.
Bazén, který je uměle vystavěný a voda do něj natéká z oceánu z vln, které se rozbíjí o jeho hranu, jsme hledali docela dlouho. Oficiálně na mapě nic není, lidi kterých se ptáme, taky moc nevědí, ukazatelé neukazují nic. Dáváme tomu poslední šanci a bazének nacházíme poměrně náhodou mezi rezorty Kona By The Sea a Kona Isle na Alii Drive.
Skáčeme do bazénku a je to sranda. Odvážlivci si stoupají na hranu bazénu a přicházející vlny je shazují do bazénu. Docela fajn místo. Voda v oceánu je divoká, takže na pláži bychom do vody asi nevlezli, ale tady se bát nemusíte. V létě to asi nebude nic moc, vhledem k tomu, že nebudou vlny, takže voda v bazénku bude stát.
Přemýšlíme ještě o návštěvě sobotního trhu v Koně, ale nakonec na to kašleme a jedeme na severní část ostrova – Jižní a Severní Kohala.
Míjíme Hapuna Beach a Spencer beach park a oba vypadají krásně.
Zastavujeme se v Kawaihae na exkluzivní fish tacos (3) a ananasový mléčný koktejl ze známé Dole plantáže na Oahu.
Míříme dál do Lapahaki State Historical Park (4), kde si procházíme krátký trail s letáčkem, který nám popisuje tradiční havajský život, co kde bylo a co všechno v parku můžeme vidět. Prší a docela dost fouká, ale procházku se nám daří dokončit.
Dojíždíme na Pololu look out, kde je krásný pohled do údolí, podobné jako z druhé strany do známějšího Waipio Valley. Počasí není nic moc, ale i tak to je krásné.
Na zpáteční cestě zastavujeme ve městečku Hawi, které je boží, super atmosféra, milé domečky a tak. Je už docela pozdě a neděle, tak většina je zavřena, ale dáváme si alespoň kávu a koukáme na suvenýry v Elements obchůdku, který má po dlouhé době vkusnou a originální nabídku dárků.
Dál jedeme do městečka Honoka’a a bereme to po Kohala mnt road, která vede mezi loukami, horami, pastvinami, taková kochací cesta, ještě kord při západu slunce. Krásný kýč.
Dojíždíme do městečka Honoka’a, v kterém mají kino s kavárnou (5). Už loni se nám tam líbilo a říkali jsme si, že se sem musíme vrátit a zkouknout nějaký film. Letos nám to krásně vychází a koukáme na Interstellar. V kině je lehce chladno, sál je obrovský, spíš bych to přirovnala ke kulturnímu domu, než jen kinu, ale atmošku to má.
Po kině přejíždíme do kempu Laupahoehoe Beach Park, kam jsme si samozřejmě pořídili úplně zbytečný permit, který nám nikdo nekontroluje. (což za $40 pro 2 os s venkovní sprchou trochu naštve...ale cítíme se poctivě, když už nic).
2. DEN – BIG ISLAND - náročný Muliwai trail
Park je po ránu krásný, divoké pobřeží, velké vlny, krásná zeleň. Až na jedno další auto jsme tady sami.
Chystáme se na hike, tak si přebalujeme věci a snídáme. Filip objevuje na své noze obří hnusnou stonožku (docela dost možná tu, před kterou všichni varují, jak jejich kousnutí je strašně bolestivé, ale ne jedovaté.). Naštěstí Filipa nekouše a bez větší újmy a se zpožděním se vydáváme zpět k Waipio Valley, kde začíná náš trail – Muliwai trail (6), 30.5 km zpáteční hike do dalšího údolí Waimanu Valley.
Vzhledme k tomu, že v posledních pár dnech docela pršelo, tak se s první překážkou setkáváme ještě před Waipio údolím, kde je řeka rozvodněna víc než jsme čekali. Sekneme se tady snad na hodinu a vymýšlíme, kudy to bude nejlepší přebrodit. Netahat sebou věci – foťáky, spacáky atd tak bychom se minimalně po pas, možná po krk jen namočili. Ale s věcmi to musíme vymyslet nějak jinak. Tam, kde se na pláži setkává řeka s vlnami není moc prudký proud, ale místy to je hluboké téměř po krk. Tam, kde je řeka nejnižší, je zase nejsilnější proud a kde je řeka klidná, je opět hloubka po prsa. Nakonec to Filip na lehko, jen s hůlkami překročí v místě nejsilnějšího proudu, vody má jen něco nad kolena. Přenese pak všechny věci a pak pomáhá mě. Trošku s tím bojuju a jsem ráda za mužskou přítomnost. Jsme na druhém břehu a fičíme, neb už jsme se zpozdili dost.
První nás čeká onen počáteční výstup, docela záhul, ale dá se. Pak cesta pokračuje především lesem/džunglí, chvíli jdeme nahoru, chvíli dolů, překračujeme pár potůčků, míjíme pár vodopádů. Cestou míjíme 4 helipady, dostat se z prvního na druhý je asi největší štreka. Pak už to docela ubíhá. Přestávky moc neděláme a dostáváme se k finálnímu sestupu, který je docela brutální. Ale místy už máme výhled do krásného zeleného údolí s několika vodopády, tak máme motivaci.
Před pláží a kempem nás čeká přebrodění ještě jedné řeky, díkybohu menší. Jdeme na to rovnou bez zdržování a už jsme na pláži. Je tady 9 míst ke kempování, to které máme rezervované je obsazené skupinkou šesti lidí, kteří už tady asi nějakou dobu jsou. Jinak tady nikdo není, tak si bereme jiné místo. Výhled ze stanu máme přímo do údolí, kde vidíme asi tak 5 vodopádu. Všechno zářivě zelené. Je docela větrno, ne úplně nejtepleji. Ale místo to je krásné. Mraky se zastavují o hory, vrcholky jsou trochu v mlze. Obří vlny rámusí a všechno je takové nějaké dramatické. Rychle postavíme stany, něco zobnem a ještě před setměním se vydáváme do pramenu pro vodu. Na konci kempu potkáváme ještě jakýsi hippí pár, který nás nasměruje k vodopádu. Cestou potkáváme divoká prasata a poté malinký vodopád, z kterého nabíráme vodu a taky se v něm koupeme.
Poměrně brzy uleháme.
3. DEN – BIG ISLAND - odlehlé Waimanu valley
Snažíme se brzy vstát a jen na lehko bez věcí se vydáváme k nejbližšímu vodopádu, který má být lesem něco mezi půl hodinou až hodinou.
Potkáváme pár dalších prasátek, celá cesta je lesem, tak nic moc jiného nevidíme. U vodopádu je pěkně vlhko, vítr padající vodu rozfoukává všude okolo, tak dostáváme pěknou spršku. Vidíme asi tak jen jednu šestinu vodopádu, ale i tak je to super pohled. Lehce navlhlí se vracíme zpět, a někdy po 10 vyrážíme na cestu.
Počáteční stoupání, cca 600 m, je snad ještě horší než z druhé strany. Cesta mi dává zabrat. Ani nevím kolikrát sejdu dolů a pak se šplhám zas nahoru. Nakonec nás čeká sestup zpět do Waipio valley, který už nesu těžce, skoro horší než jít nahoru. Ale výhled do údoli je skvělý. Na pláži potkáváme krásné malé koníčky, jen tak na volno, ale nějak jsme jim úplně jedno.
Řeka díkybohu trochu klesla, tak přebrodění není až tak otravné. Už jsme na autem dostupné cestě a tak trochu doufáme, že se poslední úsek necháme vyvézt. Loni nám nabídli svezení tak tři auta, ale chtěli jsme se projít, protože jsme byli jen ve Waipio valley. Letos bych se bez jakéhokoliv zahanbení vyvézt nechala. Ale máme smůlu a tak si ještě posledních 300 m převýšení na cca 1km ještě pěkně vyšlapeme po svých.
Nahoře se na vyhlídce ještě pokocháme. Původní plán jet ještě na západ slunce na Mauna Kea zavrhujeme a jedem do Honoka’a na žrádlo. Jdeme se zprasit do pizzerie (7), jak se posléze dočítáme v průvodci, prý nejlepší restaurace v Honokaa.
Je to tu maličké a příjemné. Sem tam proběhne šváb, ale nějak nás to netankuje. Pizza dobrá, ale ani ji únavou nedojím. Ale trochu lituji, že jsem si nedala calzone, která vypadá strašně lákavě. Pro milovníky těsta bych tedy doporučila kapsu.
Dneska večer si užíváme trochu luxusu a spíme v Hilu ve Wild Ginger Hostel (8), bývalý domeček z plantáže na cukrovou třtinu. Velmi jednoduché, ale čisté ubytování. Je tady okolo hodně kuňkajících známých havajských žab, ale na pokoji vás čekají špunty do uší. Ale stejně jsme tak unavení, že odpadáme hned.
4. DEN – BIG ISLAND - čerstvá láva a Mauna Kea
Ráno si užíváme kávy, čerstvé papaji, nějakých koupených buchet, jakéhosi rýžového koláčku a toastu s máslem a marmeládou. Posíláme pohledy a vyrážíme dál na cestu.
Míříme do městečka Pahoa, které je posledních pár měsíců ohrožováno lávou. Nový tok lávy ze sopky Kilauea, z postranní pukliny Puu Oo z 27. Června se postupně blíží do tohoto města.
13. listopadu se láva zastavila těsně před jakousi stanicí, ale překročila jednu z cest. Další proud lávy se odklonil a míří dál, k tržnici a k další cestě. Pokud by překročila láva i tuto cestu, tak městečko by bylo odříznuto. Předběžně s tím, ale počítají a tak pomalují obnovují starou cestu Chain of the crater.
Máme štěstí a zrovna dnes, stanici, kde se láva zastavila a u cesty, kterou láva zničila otevřeli informační stanici pro veřejnost. Vylepili obrovské satelitní mapy zachycující lávové proudy. Jsou zde dobrovolníci z university, kteří odpovídají na otázku turistů i místních lidí. Láva je ohraničena, místy sem tam vidíme jak doutná. Je ještě příliš nebezpečné po lávě chodit, protože na povrchu může být jen ztvrdlá krusta, na kterou kdybyste šlápli, tak se propadnete do ještě žhavé neztuhlé lávy.
Začínáme mít hlad, tak se jedem kouknout na tržnici do Pahoa, kam směřuje další proud lávy. Pokud se nic nezmění, tak cca do 7 dní by tam láva měla dorazit. Na tržnici to poměrně žije – náklaďáky odváží zásoby ze supermarketu. Policie kontroluje situaci, zakazují pořizovat fotografie či videa. Na jídlo zde nic nekupujem, tak jedeme směrem do vulkanického parku do Volcano village do restaurace, kde se nám libilo loni – Lava Rock Cafe. Dáváme si Loco Moco a Pulled pork sendvič. Místo to je fajn, ale nejsme tady večer, kdy mají živou hudbu, tak atmosféra trochu chybí.
Původní plán jet na pláž se zeleným pískem (9) a na kávové plantáže (10) nakonec měníme za výjezd na západ slunce na Mauna Kea. Loni nás to tam tak dostalo, že ani letos tomu neodoláváme.
Dojíždíme do Visitor Centra, kde odchytneme kanadsky par s jeepem, kteří nás jsou ochotní svézt nahoru. Cesta je výhradně doporučována jen pro 4WD auta, tak to našim autem neriskujeme.
Nahoře je opět chladno a krásně. Pár zájezdových autobusů s Japonci. Je jasno a tak západ slunce není tak barevný a dramatický jako loni, kdy tomu menší oblačnost dodala ještě zajímavější barvy a atmosféru. Ale i tak to je nádhera a jsme rádi, že jsme sem znovu jeli.
Cestou dolů se stále kocháme a zdržujeme se v návštěvnickém centru na pozorování hvězd. Něco fotíme. Dáváme si čínskou polívku a horkou čokoládu za dolar a je nám dobře.
Z krásných 4205 mnm (Mauna Kea), 2804 mnm Visitor center, sjížídíme zpět k oceánu, do parku, kde jsme spali první noc. Stojí zde policajti a měří rychlost. Nějak se nad námi nepozastavují, že tady stojíme před bránou parku a balíme si věci. Přespáváme v autě a dáváme si budík na 5 ráno neb 6:15 nám letí letadlo na Kauai.
5. DEN – KAUIA - Waimanu canyon a brutální vyhlídka
Přelétáme z Big Islandu na Kauai s přestupem v Oahu. ($135). Kolem 9:30 nás na letišti vyzvedává druhá část naši výpravy, Petr a Jan.
Všichni jsme vyhladovělí, tak míříme společně na snídani. Vyrážíme na poměrně vyhlášenou Poipu beach a hledáme cosik k snědku. Zastavíme se v jakémsi obchodo trhu, kde dělají i snídaně. Všechno vypadá skvěle, velká nabídka lokálních a organických surovin. Akorát ceny jsou pěkně přemrštěné, klasická vajíčková snídaně kolem $13. Smoothie za $9 a tak. Ale je to výborné. každopádně když projíždíme dál a z vyprávění od kluků, kteří tady byli už včera, Poipu beach bude asi docela turistické místo s rezorty a vyššími cenami.
Dnes máme v plánu Waimea kaňon, cestou se asi dvakrát zastavujeme na kochací vyhlídky. Pohled do kaňonu je úžasný, hodně podobné prostředí jako v Grand kaňonu. Zahlédneme i pár koziček pobíhajících okolo, v pozadí jsou krásné vodopády.
V celém kaňonu je hoodně různých trailů, od krátkých lehkých až po vícedenní náročné. Volíme rychlovku, Awa awapuhi trail. Na konci nás má čekat úžasná vyhlídka, kvůli které jsem převážně tento trail vybrala. Ale fotky vyhlídky jsem klukům zatajila, tak nevědí, co je čeká.
Cesta je vpohodě, trochu rozblácená, ale jde se dolu jak pomásle a za hoďku a něco jsme dole.
Výhled je boží, jakože fakt. Samozřejmě jdeme za ceduli, která zakazuje jít dál a jdeme nejdál jak to jde. Výhled směrem k oceánu a všude kolem jsou nádherné hory, asi jeden z nejznámějších pohledů z Havaje, které se objevují na propagačních materiálech.
Kluci jdou až opravdu na samý kraj prakticky po hraně hory, kde z obou stran je prudký sešup dolů. Trávíme tady asi hodinu a je to super.
Cesta zpátky je docela vpohodě, cca za hoďku a půl jsme nahoře. Cestou potkáváme Čechy, kteří tady žijou, tak nám trochu povypráví a jdem dál.
Cestou z kaňonu se zastavujem ještě na jedné vyhlíce, pravděpodobně té největší Waimea Canyon Lookout a pořizujeme fotky a čumíme. Potkáváme další českou rodinku, manželé s 5 dětma, kteří se rozhodli na zimu přestěhovat na Havaj. Povykládáme i s nimi a déšť nás pak vyhodí, tak míříme dál, na nákup a večeři. Cestou nás zaujala barevná mexická budka, Paco’s Tacos s leguanem ve znaku, tak večeříme fish burritos a chicken tacos. Mňam.
Dojedem do kempu, Salt Pond Beach Park. Před parkem vidíme divoká prasátka a milion kohoutů. Mají tady takové ty přístavky se střechou, stoly a lavicemi a elektřinou. Tak jeden takový obsadíme, večeříme, pijeme, ukazujem klukům fotky, nabíjíme, sprchujem se ve studené venkovní sprše a tak. Pohodička.
6. DEN – KAUIA - káva, pláž a přípravy
Vstáváme v sedm neb nás budí ranger, protože stojíme na blbém místě. Nechtěli jsem spát mezi tolika dalšími stany, tak jsme si to rozložili na úplně opačné straně, prakticky na pláži. A to se prý nemá. Upozornil nás na to i nějaký místní pobuda, který se s náma dal večer do řeči, ale kašlali jsme na to. Ranger je vpohodě a aspoň se dřív vybatolíme. Shodíme stany a ještě tak dvě hoďky tady zevlíme – snídáme pivo a čerstvé ovoce, koupeme se v moři, zkoumáme kraby...
Dnes je naplánu jen klídeček, po včerejší procházce a před zítřejší výpravou na Kalalau trail.
Jedeme na kávovou plantáž Kauai coffee company – největší plantáž na Hawaii. Je poznat rozdíl mezi malinkými rodinámi plantážemi na Big Islandu ( Kona a Koa oblast) a touto velkovýrobnou. Ale pořád to má super atmosféru, self guide tour i tour s průvodcem zdarma, hromada vzorků, výborná zmrzlina, super suvenýr obchůdek a hlavně exkluzivní kávu.
Jsme opět v ráji a vychutnáváme si několik různých vzorků. Pro ty, co kávu zrovna nemusí, jako například našeho Petra, mají asi největší výběr ochucených káv – vanilková, oříšková, banánovo čokoládova, kokosová atd... Petr se zasekává u tohoto stolečku a vypadá spokojeně.
Po příjezdu dvou autobusů plných turistů utíkáme a posunujeme se dál. Čeká nás nákup na hike, do kterého se nikomu nechce. Do nákupu. Hiku se nemůžeme dočkat.
V městečku Kapa’a si dáváme oběd opět v mexickém okénku – Tiki Tacos . Velmi sympatický pán nám vysvětluje nabídku a každý si dáváme dvě tacos. Je to výýýborné a velké porce. Doporučuji. Mňam.
Přecpaní se jedeme vyvalit na Anini Beach – pěkné a travnaté, docela dost lidí, ale ve vodě se to rozprchne. Super místo a trochu mě mrzí, že nezůstáváme déle, ale plánujeme zde přespat až se vrátíme z Kalalau Trail.
Pořád nám chybí bomba na vaření, ani Wallmarte, Safeway či místní obchůdky neprodávají. Max coleman, ale náš vařič na coleman nesedí. Když chceme koupit nový vařič, tak ani ten nemají. Štěstí máme na posledním možném místě v Princeville v A/C Hardware. ¨
Plně vybavení už dojedeme do Haena beach parku, poslední oficiální místo na přespání před začátkem Kalalau trailu. Jen si rychle nachystáme stany a jedeme zpátky do městečka Hanalei. Chceme někde na wifi zarezervovat si přelet na Oahu na 23. Prosince, půjčit auto a booknout hotel na Waikiki na štědrý den – ať si taky trošku užijem pohody.
Téměř všude je zavřeno, noční život se shromažduje v asi 5 restauracích, kde ani jedna nemá wifi. Lehce nás to prudí, ale tak nedá se nic dělat. Ve večerce nakupujem dvě lahvičky rumu na cestu a jedem zpátky.
V přístřešku s elektřinou si balíme krosny na výlet. Další den ráno v 6:30 máme sraz se sestřenicí Míšou a její kamarádkou Lenkou na začátku trailu na Kee Beach. Tak ať nebalíme ráno, chystáme vše teď. Dáváme si k tomu vaječinu/míchaná vajíčka, dopíjíme piva. Dáváme si poslední ledovou sprchu a spát.
7. DEN – KAUIA - Kalalau začíná
Před 7 rano k nám do kempu přijíždí Míša a snídáme. Přejíždíme na Kee beach, kde necháváme auta. Bylo nám doporučeno nenechat auto na Kee beach, ale radši je nechat v Haena a tu jednu míly dojít pěšky. Prý se tady auta vykrádají, případně krade benzín atd. Ale kašlem na to a po návratu vše vklidu.
Kalalau trail - na některých stránkách se o tomto hiku mluví jako o jednom z 10 nejnebezpečnějších v USA a jeden z 20 na světě. Udělat celou jednu cestu tam za jeden den doporučují pouze pokročilým hikerům. Info respektujeme, ale zároveň tak nějak tušíme, že tyto americké rady bývají často nadsazené. Respektive, musíte sami vědět, jak na tom fyzicky jste, ale s kanadskou průpravou nemáme větší obavy. 18 km je samozřejmě štreka, ale schválně vycházíme co nejdříve, ať si můžeme pěkně cestu užít, hodně fotit a natáčet a svačit s krásnými výhledy.
Převýšení není extrémní a celý hike se mi jde příjemně.
Cesta je úžásná, nádherné výhledy a okolí. Voda zářivě modrá a neuvěřitelně čistá, že i z té výšky, vidíme na dno. První půlka cesty je především zelení, pak to přechází v kamennou a skalnatou část, těsně před koncem jdeme po rudé hlíně a kolem pastvin s kozama. A nakonec procházíme zalesněným údolím na pláž, náš cíl.
Poslední dvě míle se už sice docela vlečou. Ale za mě osobně pohoda, rozhodně větší oproti Muliwai Trailu na Big Islandu (převýšení cca 1700 m na 30 km).
Kalalau trail - podrobný popis cesty pro ty, kteří se tam chystají zde.
Odpoledne docházíme do cíle. V lesíku před pláží je menší stanové městečko - tak na půl starousedlíci a na půl turisti. Stavíme stany, zkoumáme okolí. Objevujeme vodopád sloužící jako zdroj pitné vody i jako sprcha - ať už v plavkách nebo bez. Panuje tu hodně uvolněná atmosfera.
Celé místo tak trochu působí jako z toho filmu Pláž – krásná netknutá příroda, pláž, oceán, vodopád, místní hipící, backpackeři. Těžká pohoda. Jsme nadšení.
Večer se stavíme na pláž na místní párty, slaví začátek jakéhosi půl roku a tak rozdělali ohěn, kolem kterého lidi zpívají, tančí, vyjí, pijí jungle juice atd atd. Jsme mrtví po cestě, a tak odpadáme docela brzo. Je tu nádherně a rozhodujeme se zůstat o jeden den déle.
8. DEN - KAUIA - Den v hippie ráji
Nevstávám moc pozdě, zbytek vypadá, že ještě spí a jdu se projít k vodopádu a trochu se opláchnout. Cestou míjím na plaži ohniště s pár jedincema, kteří vydrželi na party až do rána. Vodopád je pěkně studený, ale na probuzení fajn.
Ostatní postupně vstanou a společně snídáme. Z houpací sitě kousek od našich stanů se vynoří jakýsi pán, představujeme se nám jako Dolphine a ptá se, jestli se může připojit. Neodmítáme a vítáme ho mezi námi. Vypadá troche bláznivě a začíná nám vyprávět docela zajímavé věci. Zdržíme se s ním u snídaně skoro hodinu a pak jdeme kouknout na pláž, trochu zablbneme ve vlnách a pak se vydáváme jen tak na lehko do Údolí.
Dojdeme k Mango council, kde se dáváme do řeči se dvěma mladými kluky s ukulele, kteří jsou tady tak dva týdny, ale vypadají, jako kdyby sem patřili.... Jdeme dál a objevujem úplně boží bazének s vodopádem a kamenem, ze kterého se dá skákat. Voda je studená, ale jsme tu po poledni a tak máme štěstí, že se sem mezi stromy dostane slunko, takže ideální podmínky a blbnem tady. Super místo. Potkáváme tu toho týpka , který byl předchozí večer strašně ožralý a dělal bordel. Bez většího seznamování vytahuje trávu a nabízí...
Pokračujem dál do údolí, chceme nasbírat nějaké lilikoi...ale jdeme docela dlouho a pořád nic. Míša, Petr a já to otáčíme a jdeme zpátky. Filip s Honzou to zkouší dál, ale nakonec se taky vrací bez úlovku.
Samotné Údolí jsme tedy neviděli, je to asi ještě docela kus. Ale výlet to byl super. Chceme si ale ještě trochu užít pláže.
Večeři si děláme na pláži a užíváme si pohody. Na obloze se začínají objevovat mráčky, děláme si srandu a doufáme, že nebude pršet. Vidíme skupinku lidí, jak odchází. Někdo z nás jen tak prohodí, jestli bychom taky neměli jít. Ale je kolem 4 a než bychom stihli všechno pobalit, tak bychom vycházeli skoro za tmy a říkáme si, že vyjdeme ráno. Večer se ještě snažíme dojíst zásoby, ať máme lehčí bágly. Do Mango councilu, kde probíhá další párty s jungle juice a love soup se nechystáme a děláme si oheň u nás, kecáme. Pohoda.
9. DEN - KAUIA - počasí neporučíš - změna plánu
Už v noci silně pociťujeme, že prší. Stany nejsou nejkvalitnější. Vstáváme o něco později než bylo v plánu neb nám je jasné, že bude chvíli trvat než se budeme moct vypravit na cestu. Náš stan je promoklý včetně mého spacáku. Nic moc. Na odchod to nevypadá. Chvíli s Lombim a Honzou pochodujem kolem stanů, schováváme se pod plachtami a přemýšlíme co by... Že by přestávalo pršet to nevypadá.
Jdeme se narychlo kouknout k první řece - cestou sem to byla říčka, kterou vpohodě přejdete se suchýma botama, přeskáčete přes kameny a max výška vody byla něco nad kotníky. Teď je z toho zablácená řeka se silným proudem prakticky bez jakýchokoliv vyčuhujících kamenů.
Potkáváme tady tak 8 lidí, kteří se schovávají pod plachtou. Prý tady čekají už od brzkého rána, ale řeka pořád neklesá. Pár lidí je zaseknutých i na druhé straně. Filip zkouší vstoupit do řeky a opírá se o hůlky, ale nedá se. Jdu kousek po proudu řeky a nenacházíme žádné místo, kudy by se to dalo přebrodit.
Začínáme si uvědomovat, že odtud dneska neodejdem.
Pořád prší, vracíme se ke stanům. Rozhodujem se pobalit si věci ať nenamoknou ještě víc a jdem do rangerskeho přístřešku, kde si vaříme pozdní snídani.
Pár lidí zmiňuje, že jdou udělat oheň a říkají, ať dojdem. Menší skupinu lidí nacházíme pod skálou, kam kupodivu neprší. Hrozí padání kamenů, ale pokud jste dost blízko stěny, tak na vás nic nespadne. Je tady sucho a docela dost místa. Rozhodujem se přestěhovat sem. Oheň už hoří a začínáme tady tvořit takovou menší komunitu. Suším promoknutý spacák a další věci.
Přichází hippík Strejda a kontroluje naši situaci. Je vysmátý a vpohodě. Jako jediný má tady radio a tak nás seznamuje se situací. Večer má začít pršet a pršet další dva dny (do teď to prý déšť nebyl, spíš poprchávání). Mají být záplavy. Tak radí ať jsme hlavně v suchu, v teple a ať si víceméně uděláme pohodlí, že tady pár dni pobudem. Řeku ať se neopovažujeme brodit, neb to je smrtelně nebezpečné. A prý ikdyž překročíme tuto první řeku, tak celý trail bude těžko schůdný a řeka, která je v polovině cesty, bývá rozvodněna ještě mnohem více. Nikdo se netváří zrovna nadšeně. Zpracováváme nejnovější info a smiřujem se s tím.
Je 22. Prosince a můžem akorát doufat, že se počasí zlepší. Část lidí jde pro zásoby dřeva. Kdo zůstává, tak láme dřevo na menší kousky. Informujeme ostatní příchozí o situaci. Strýček nám poskytuje nějaké jídlo a tak vaříme na ohni kotel rýže s trochou mrkve, česneku a spamu. Večer začíná pršet silněji, ale skála nás chrání od jakéhokoliv vlhka. Od setmění všichni sedíme u ohně a bavíme se, jsou tady lidé z Vancouveru, Nového Zelandu, USA, Německa. Docela zvláštní sebranka lidí, ale tak nějak se tady doplňujem a je docela veselo.
10. DEN - KAUIA - lov kozy, sběr dřeva a love soup
Stálé prší. Na chvíli vykoukne slunce, které nám dává naději, ale marně. Jdem se kouknout k řece, klesla pár centimetrů, ale nic zásadního. Od Strýčka zjišťujeme info, jaké jsou možnosti, že pro nás někdo přijede - můžeme si zavolat SOS signálem záchranný vrtulník, který pro 2 lidi stojí $2500 a ještě budou naštvaní, že je někdo zavolal, když nešlo o ohrožení života.
Nebo lidi z pobřeží vyšlou loď a odvezou nás za poplatek cca $200 na osobu. Což je pro ně docela dobrý přivýdělek. Prý je Kauai jeden z nejzkorumpovanějších ostrovů, takže budou chtít vydělat na našem “neštěstí”. Docela se k této možnosti přikláníme, že bychom i byli ochotni investovat, ať si ještě užijeme dovču. Ale zatím se stejně nic z toho neděje.
Celý den se prakticky skrhouhává do toho, abychom sehnali dostatek dřeva, pak se usušili u ohně, zašli si na záchod, usušili se u ohně, uvařili jídlo nebo natrhali ovoce a pak se zas usušili u ohně.
V podvečer začíná pršet víc a víc. Zveme do našeho přístřešku pod skálou další a další lidi, kteří do teď byli rozprchnutí kdo ví kde. Vaří se velká večeře, která se rozděluje mezi víc a víc lidí. A jak to tak bývá, v takovým extrémních podmínkách a ještě když není dostatek jídla pro všechny, začínají se projevovat skutečné povahy lidí.
Ale nakonec je celý večer fajn, bavíme se s dalšími lidmi, navazujeme kontakty, já bojuji s porozuměním jihoafrické angličtiny, ale je to sranda. Jsou tady dvě rodinky s postaršími rodiči, kteří celou situaci berou naprosto skvěle. Kolujeme u ohně, hraje se na ukulele, vymýšlejí se songy a vyprávějí historky. Usínáme a vidíme oblohu plnou hvězd.
11. DEN - KAUIA - zázraky se dějí, hlavně o Vánocích
Veselé vánoce. Budím se brzo a lehce poprchává, rozfoukávám oheň. Jdu se projít po pláži a mám dobrý pocit, říkám si, že dneska to prostě klapne a dostaneme se odtud. Oceán se uklidnil. Všichni pobíháme po pláží a jsme všichni nějací veselejší. Cvíčíme jogu, koukáme na kozy pobíhajíčí po skále a všichni doufáme v dnešní odjezd nebo odchod.
Nad hlavama nám lítají helikoptéry, ale to lítaly i den před tím, jsou to především komerční helikoptéry provádějící tour a které nemají oprávnění přistát. Pak ale vidíme červenou záchranářskou helikoptéru, která letí níž a níž a přistává na halipadu na pláži. Všichní se sbíháme plní nadšení zjistit, o co jde.
Záchranáři přiletěli pro dva Američany, bratrance, kterým už uletělo jejich letadlo domů a tak pro ně ze strachu rodina vyslala vrtulník, hrazený z pojištění. Kluci vypadají docela zmateně a nechápou co se děje. Rychle se běží sbalit a zbytek se baví se záchranáři.
Ptají se jak se máme, jestli je vše v pohodě a informují nás, že lodě určitě nepřijedou, protože i když oceán vypadá klidnější, tak je pořád hodně rozbouřený na to, aby tam přijely lodě a že to nikdo nebude riskovat, ani za ty peníze, co by z toho vydělali. Oni nás vzít nemůžou, protože přiletěli jen pro ty dva. Peníze si od nás za odvoz taky nemůžou vzít. Všichni jsou docela zdrblí. Záchranáři říkají, že akorát by asi mohli přivést nějaké zásoby, prý se žene ještě nějaká další bouřka. Máme raději počkat pár dní, až trail vyschne. Poslední noc sice tady nepršelo, ale dál v údolí ano, takže řeka na půli cesty je pořád neprůchodná.
Rozloučíme se s Amíkama a díváme se jak odlítají. Jeden záchranář zůstává s nosítky tady, protože se do helikoptéry vleze jen pilot, druhý záchranář a dva pasažéři. Je jasné, že se pro něj helikoptéra musí vrátit a budou moci vzít ještě jednoho člověka.
Někteří z nás se vrací k ohni a rozhodujeme se jít pro nové zásoby dřeva, pokud tady tedy budeme muset být další dny. Jdeme docela daleko, ale aspoň neprší, tak je to fajn změna. Nálada je všelijaká. Ale co se dá dělat. Pořád tajně doufám v příjezd lodí.
Už jsem téměř zpátky u naši skály a vidím hromady dřeva odhozené, těsně před kempištem, na úplně blbém místě a říkám si, jaký blbec to tu tak nechal. Do toho se přižene Peťa Velech a říká mi ať to dřevo okamžitě odhodím a jdu se sbalit. Prý nás nakonec všechny odvezou vrtulníkem. Odhazuji dřevo na to stejně debilní místo a letím se balit. Velech běží pro Filipa, který je ještě někde v lese.
Během chvilky jsme sbalení a jdeme k helipadu, kde se už tvoří fronta na odlet. Všichni jsou šťastní a nechápou. Záchranáři se prý zželeli, když jsou teda ty vánoce. A prý je pro ně lepší nás odvážet teď, dokud počasí dovolí, než zítra či pozítří, když se budeme snažít jít trail a tam se nám něco stane a budou nás muset zachraňovat.
Ještě tak hoďku čekáme než příjdeme na řadu. Letím s Míšou, Lenkou a novozélandským učitelem Jaimem. Kluci poletí spolu v dálší várce.
Záchranáři nás za ruku vedou do helikoptéry, která nemá žádné dveře, připoutají nás, ale stejně máte pocit, jako byste z té helikoptéry viseli na půl ven.
Je to neuvěřitelný zážitek. Všichni jsme strašně vysmátí. Let trvá 5 minut, my šli 18 km celý den. Výhled na pobřeží Kalalau z ptačí perspektivy je úžasný. Trail, který jsme šli jen pár dní zpět vidíme z pohledu, který by se nám nikdy nenaskytnul (pokud bychom si nezaplatili tour za cca $400 na osobu:D ). Je to úplně boží a nádherné.
Přistáváme kousek od pláže, která je výchozí bod celého trailu. Přistáváme a už na nás mává Kuba a vítá nás. Hasiči nás vítají a požadují kontaktní informace, kdyby se po nás někdo sháněl. Fotograf nám nabízí nachos a nějaké ovoce. Potkáváme ajťáka Harrisona s manželkou, kteří nám nabízí, že nás svezou k autu. Svézt nepotřebujem, tak nám aspoň dají ananas. Čekáme až přiletí kluci a pak už autem míříme do Princeville, kde je nejbližší benzínka, kam tak tak dojedem. Na benzínce si kupujem pivo a ťukáme si. Všichni ještě pořád nechápeme, co všechno se děje. Rychle skočíme do kavárny na wifi odkud se ozýváme rodičům.
Míříme do kempu, kde se konečně sprchujem a dáváme se trochu do pucu, rozložíme stany a konečně vyrážíme na jídlo, na které jsme si dělali chutě poslední dny. V městečku Kaapa zapadneme do restaurace, kterou vlastní Čech Vašek. Naši štědrovečerní večeři zahajujem drinkem, vodkou s čerstvým mandarinkovým džusem. Někdo si dává burger, někdo steak z tuňáka, já si dávám nějaké spešl kuře se špenátem a nočkama, ale Filip vyhrává s pečenou kačenou se zelím. Všichni se nalíváme pivem nebo vodkovým drinkem. Prasíme se úžasnými deserty a dalšími drinky. V restauraci už nikdo nezůstává, a tak to tady zavíráme. Tímto Vaškovi děkujeme za naprosto skvělou zlatou tečku tohoto úžasného štědrého dne. Jeli jsme na Havaj za účelem strávit vánoce jinak, ale takovéto dobrodružství s happy endem jak z amerického filmu jsme nečekali. Dorazíme od kempu, kde kluci ještě popíjí
rumík.
Haiku stairs
Trail je zakázaný z několika důvodů=prý není bezpečný a cesta k samotným schodům vede přes soukromý pozemek. A lidem bydlícím v okolí se nelíbí, že je lidi ruší uprostřed noci. Loni zde byl hlídač pouze od cca 4 od rána do 4 odpoledne. Momentálně tu jsou hlídači 24/7. Ale na internetu se pořád dočtete, že tam lidí chodí. Tak jsme odhodlaní, to zkusit letos znovu a ukázat klukům tohle super místo.
V únoru 2015 bouře zničila část schodů a upozorňují, že tento hike je tak víc nebezpečný než kdykoliv předtím a diskutuje se nad tím, že schody odeberou úplně, aby zamezili lidem tam chodit. Ale podle yelp tam lidi stále chodí.
12. den – OAHU - vánoční klid a pohoda
Vstáváme kolem 5 ráno a Kuba nás odváží na letiště, kde nám kolem 7 letí letadlo do Honolulu, Oahu. Původní přelet měl být 23. prosince, dnes je 25. Jsme o dva dny pozadu, tak měníme plány.
V Honolulu na letišti si půjčujeme nemile drahé auto, dáváme si cheapackou vajíčkovou snídaní v námi ověřeném podniku a vyrážíme na North Shore. Cestou zkoušíme ananasovou plantáž Dole, ale zavřeno. Projíždíme městečkem Haleiwa, všude docela mrtvo. Zastavujem se koupat u Pupukea pools, kde je milion lidí. Ale na šnorchlování docela fajn. Ale určite boty do vody sebou, lávové kameny jsou tu pěkně ostré a boso se to nedá.
Pak se stavujem na Sunset beach, kde se vyplázneme na pláž a pozorujem surfaře a psíky. Snažíme se objevit něco k snědku, ale všechno je víceméně zavřené nebo se zrovna zavírá. Tak nakonec končíme na ultra mastné fish and chips někde v okýnku v autě. Bereme to pak dál kolem ostrova a na západ slunce se stavujeme v Kuoaloa regional park, kde kluci trestají svojí denní dávku ananasu. Je tady krásně, úplná pohodička.
Noc nemáme nikde zajištěnou a tak začínáme hledat nějaké vhodné místo na přespání, jen tak pod širákem. Objevujeme cestou pár zapadlých míst, ale nikde se to nedá. Buď jsou tam kamery, soukromý pozemek nebo stovky koček a šílený smrad. Už se stmívá a místo s kočkama vypadá docela děsivě. Dojíždíme až do města a vyberem si nějaký park, kde se navečeříme. Už se chystáme přinést si spacáky na spaní, když na nás někdo začne svítít baterkou z balkonu. Tak se zase přemisťujem, všichni už unavení a máme toho dost. Nakonec vychytáme místo před zapadlým kostelem. Není tu zákaz parkování, tak zastavíme. Spacáky si rozděláme za autem pod palmou, aby na nás nešlo vidět z cesty. Plánujeme vstávat kolem 3 ráno kvůli výletu na Haiku stairs, tak si říkáme, že ráno stejně nikoho prudit nebudem, tak by to mohlo projít. Někdy uprostřed noci nás budí příjezd policajtů, kteří se ptají, co tady děláme=vysvětlíme jim situaci, že jsem přiletěli 25.ráno a všechno bylo zabookované, parky zavřené, takže se nedal zaplatit poplatek nikde atd. Tak jen řeknou, ať odjedem před východem slunce a jsme opatrní.
13. den – OAHU - Haiku stairs, kajaky a překvapení
Vstáme brzo. Jde to těžko. Chystáme se na východ slunce na Haiku Stairs - konkrétní popis cesty zde. Prudký trail po hřebenu hory vedoucí k satelitům z druhé světové války. Celá cesta je po velmi úzkých kovových schodech nebo žebříku. Přesně 3 922 schodů.
Od zaparkování auta vyhlašujem bobříka mlčení. Protáhnem se dírou v prvním plotě a jako myšky jdeme po cestě dál. Čím víc se blížíme k dalšímu bodu cesty, noční klid něco narušuje. Někde tu vyhrává dnb. Čím blíž jsme místu, kde má být hlídač, tím je to hlasitější. Když už jsme téměř u hlídače, tak je nám jasné, že to je on. Docela se asi baví.
Skrz díru v plotu vidíme, že je v autě. Projít jinudy se to nedá. K začátku schodů musíme projít kolem něj.
Zatím zůstáváme ve tmě, sedíme na patníku, podřimujeme a čekáme na nevím co. Docela vtipná situace, sami sebe trápíme takovým brzkým vstáváním a hikovat takhle brzo ráno.
Už nám nezbývá moc času čekat na kdo ví co, abychom stihli východ slunce. Tak jdeme znovu k díře a koukáme, jak tam hlídač pochoduje. Naši nerozhodnost nakonec vyřeší hlídač, který se z ničeho nic krčí u díry a kouká přímo na nás. Vylezem za ním a chvíli se s ním bavíme. Říká nám, že on nás pokutovat nemůže. On je tam od toho, aby nám pouze řekl, že tam chodit nemáme a může zavolat policajty, kteří nás pak počkají a pokutují dole. Říká, že už je nahoře 14 lidí, ale že ho naštvali, protože se s ním ani nepobavili a jen kolem něj prošli beze slova. Znervózní mě, když říká, že kvůli toho na ně chce zavolat policajty. Přemýšlíme co dělat. Opět je rozhodnuto za nás v okamžik, kdy vidíme přijíždět druhého hlídače a rozbíháme se směrem ke schodům, aby nás druhý hlídač neviděl.
Samotný hike probíhá poklidně. Potíme se, trošku se trápíme, ale nic hrozného. Trochu se honí mraky, je vlhko, ale nahoře jsme ještě před východem slunce. Zdravíme se se zbytkem odvážlivů. Fotíme a kocháme se skvělým výhledem, východem slunce a celkovou atmosférou. Jsem ráda, že jsme tady znovu, že se nám plní naše sny a cíle podívat se znovu na místa, které nás nadchly. Strávíme tady docela dlouho. Skoro všichni už odešli, jen jedna skupinka tady zůstává a rozprašuje popel z urny. Zajímavý zážitek, ale nedivím se jim, že volí takové místo. Má to tu hodně co do sebe.
Sestupujem dolů, užíváme si výhledy a začíná být teplo. Díky tomu, že jsme začli hike nezvykle brzo, tak máme před sebou ještě celý den.
Někde v Kailua se prasíme jídlem a jedem si půjčit kajaky na Lanikai Beach a odtamaď se projet na Mokulua Islands. Voda je kyčovitě tyrkysová, dáváme si na kajaku pivo a je nám dobře. Doplujem na ostrůvek, kde je docela dost lidí, ale nějak extra nás to neprudí. Vyvalíme se do písku, pijem pivo, pozorujem surfařky, Peťa rozjímá nad tím, jaké by bylo být bezdomovcem na Havaji. Těžká pohoda. Máme úvahy o tom si přebookovat letenky a zůstat o pár dní déle.
Pří cestě zpátky se kluci udělají a namočí si všechno. My si inteligentně nevzali nepromokavý obal na foťák a máme docela problém se odtud dostat v suchu. Vlny jsou svině silné a docela to s námi háže. Kluci nám naštěstí pomůžou a už všichni jedem.
Když se dopravíme zpátky k autu, tak vidíme, že je tady solidní zácpa a nic se nehýbe. Jsme v jednosměrce, takže nezbývá než čekat. Peťa se rozhodne si udělat pořádek v papírech a svých věcech. Je kolem 3 odpoledne a Petr zjišťuje, že si omylem letenku koupil na špatný den, a neletí s námi až zítra, ale už dneska v 11 večer.
No..:D… s Honzou zůstáváme čekat v autě, až se to rozjede. Filip A Petr jdou pěšky asi 45min do kavárny, aby se připojili na wifi a zkusili přebookovat letenku. My jsme furt v zácpě, po více než hodině se to konečně rozjede. Vrátíme kajaky a míříme za klukama. S letenkou se nepodařilo nic udělat, a tak míříme do Honolulu. Ještě že je tady všechno takový kousek. Projdem si kousek Waikiki, dáme si společnou večeři a vezem Peťu na letiště. Pofiderně sbalený, neumytý a lehce přešlý Peťa odlítá a my míříme zpět na Waikiki najít normální ubytování. Nemůžem se dočkat postele. Byl to dlouhý den. Ještě to docela trvá, ale najdem nějaký hostel, kde ještě mají volno, přijatelnou cenu i čisto a spíme v posteli. Teda já s Lombim. Honza na zemi, protože neměli pokoj pro 3. Každopádně příjemná změna.
14. den – OAHU - paddle boarding a Waikiki
Na snídani zavedeme Honzu do Rainbow drive in, historicky známého havajského fast foodu, kde nemají jídlo nic moc. Ale strašně se nám to líbilo. Honza konečně našel to správné přirovnáni k úrovni stravování tady – jak v česku na koupališti dostaneš na papírový tácek párek s chlebem. :D
Přemýšlíme co dál dělat a rozhodujem se zkusit projížďku na koních nebo na čtyřkolách na vychváleném ranči Kuoaloa. Bohužel mají úplně plno, jak na koně tak na čtyřkolky. Trochu nás to mrzí, ale vymýšlíme náhradní plán na paddleboardování na Lanikai beach, kde jsme den předtím kajakovali.
Je nádherně a vrháme se do vody. Ha, není to tak jednoduché jak to vypadá. Ale vůbec. Nevím, jestli je to tím, že jsme na otevřeném oceánu a jsou menší vlnky. Ale rozhodně to nevypadá tak idylicky, jak to vídávám na poklidném zálivu nebo jezeře ve Vancouveru.
Filipovi se podaří sjet i pár vln. Honza se pěkně snaží a já se trápím a jsem mrtvá.
Pak už jen jedem zpátky na Waikiki, dáme si sprchu na pláží, kde mě odchytává jakýsi pán a říká, že dva týdny zpátky se tam taky sprchovaly dvě Češky, které žijí ve Vancouveru. Nojono, jsme všude.:) Pak nakoupíme pár suvenýrů a tradá na letiště.
