GRAND CANYON

 

Napsano podzim 2013.

 

Ctyrdenni sestup, pochod a vystup Grand Canyonem (odpustte anglicky nazev, ale nejak jsme si jej zvykli pouzivat, vice nez ceske Velky kanon. Dale v textu jen GC).

Je to obrovske, je to krasne, je to nepopsatelne a cely zazitek neskutecny. Neni to nedelni poobedova prochazka, ale za ten hec to stoji. A rozhodne jsme nemuseli prekonavat jakesi pomyslne psychicke ani fyzicke dno. A ten krasny a vyjimecny pocit, kdyz neco takoveho zvladnete:) Doporucujeme vsem. Tento text je pomerne dlouhy, ne vse jde zkratit. Ale asi to ani zkratit nechci:D Kdo si chce pocist, at si pocte. Kdo hleda kratsi info, tak je dostupne v druhem odkazu „Strucne info„:)

Video z celeho vyletu najdete na konci stranky.

 

Seskupeni: Martin, Ondra, Filip, Johca, Sima.

Timto podekovani Ondrovi a Martinovi, za krasnou inspiraci, premluveni a naplanovani tohoto nezapomenutelneho vyletu.

 

Planovani: Naplanovani, respektive ziskani kempovaciho povoleni chvili trvalo. Bohuzel, to nefunguje stylem, ze se rozhodnete stravit par noci v kanonu a za tyden jedete. Mam pocit, ze lze planovat/odeslat zadost o povoleni max. 3 mesice dopredu.

Musite mit naplanovanou presnou trasu, zvolena mista, kde chcete kempovat, vypocitane presne vzdalenosti, ktere kazdy den z kempu A do kempu B ujdete. Nam nasi zadost vraceli cca 3x-4x. Bud byla kempovaci mista plna nebo jsme spatne spocitali vzdalenosti. I kdyz je to tam opravdu obrovske, tak kempovat muzete jen na nekolika vyhrazenych mistech. Vetsina mist povoluje kempovani cca pro 2-4 skupiny. Nekdy ani to ne.Druhy duvod, proc nam nasi zadost vraceli, byl spatne vypocitane vzdalenosti. Vzdalenosti na jednotlivych trasach ci mezi jednotlivymi kempy nejsou nikde zverejnene. Takze jsme museli pocitat vzdalenosti z mapy, to porovnat s nekterymi udaji na internetu atd.

Do zadosti musite take napsat, jake mate zkusenosti s obdobnymi vylety. Nas „zastitoval“ Ondra s nejakym obdobne tezkym vyletem na Havaji. Musite zkratka napsat neco, cim dokazete, ze to zvladnete. Amici si na tom opravdu zakladaji. (Stereotypni poznamka: Dle meho sice nechapou, ze prumerny Evropan ci lehce sportovne zalozeny Cech se opravdu lisi od prumerneho 150kg Americana, ktery si sebou vezme pul litru koly. Na druhou stranu, jen at jsou opatrni, sice nas to trochu vytacelo, kdyz nam to jiz ponekolikate vratili, ale pravdou je, ze to v kanonu neni prelidnene a i ve vasem zajmu tam nechcete potkat kdekoho:) )

 

0.DEN

 

10.kvetna mirime z Vancouver na letiste v Bellinghamu. Odletame v 16:10 do Las Vegas, planovane pristani v 18:40. Pred odletem jeste stihame drinky v letistnim baru:) Ve Vegas si vyzvedavame zamluvene auto a vyjizdime smer Grand Canyon (280mil, cca 5 hodin jizdy). Cestou projizdime po Route 66 a mesteckem Williams. Vypada hezky a stylove, ale je pozde, tak mirime dal. Cim bliz jsme Grand Canyonu tim vice potkavame jelenu wapiti. Nocleh zarizeny nemame, prijizdime dost pozde a rangeri v kempech uz nejsou. Vsude se pise, ze vsechny kempy jsou plne obsazene. Je pozde a potrebujeme spat. Bez povoleni nekde potichoucku parkujem a stavime stany. Je docela kosa. Ale da se. Kolem 2 rano spime.

 

1. DEN

 

Kolem sedme rano vstavame a vidime ze stanu obri jeleny. Nenapadne se vytracime z kempu a poceste do Grand Canyon Village mijime rangera smerujiciho do kempu. To nam vyslo hezky:) Ceka nas sestup do kanonu, do kempiste to je cca 7 km, celou dobu z kopce, tak by to mohla byt rychlovka. Moc nespechame. Delame posledni nakup – nejake prakticke kempovaci vidlicko-lzicko-noze, orisky, susene ovoce a susene maso a iontove napoje s obsahem soli, kazdy povinne min.4 litry tekutin na osobu. Davame si posledni vydatnou, teplou snidani – burrita, kurata, vajicka aj. Potkavame na parkovisti dalsiho obriho jelena a premistujeme se uz primo ke kanonu.

 

Prvni kochani, prvni pohledy, prvni zasnuti. Prochazime se po turisticke ceste nahore podel kanonu a fotime. Koukame do obchudku se suvenyry a taky mirime za rangery, aby nam poskytli aktualni informace o pocasi, stavu vody v kanonu apod. Sejdeme se u auta a snazime se prebalit krosny do finalni podoby. At delame, co delame, je to tezke. Hodne tezke.

 

Po poledni se konecne odhodlavame a zaciname nas sestup do nitra kanonu po South Kaibab Trail (cca 11 km k rece, cca 14 km k Phantom ranch). Jdou s nami davy turistu, naproti nam vyjizdeji vypravy na mulach. Cim nize se dostavame, tim mene lidi, tim vice veverek a tim vetsi teplo. Tento usek cesty je hodne turisticky proflaknuty, alespon pro ty, kdo neplanuji delsi vypravy. Je to temer jedina moznost se podivat alespon castecne do kanonu. Vsude ve vesnici je vsak vysoce doporucovano, aby nikdo nikdy nechodil v jeden den az dolu k rece a pak zpet. Toto varovani je castecne a typicky americky prehnane. Na druhou stranu vsak potkavate obtloustle Americany v sandalkach s pul litrovou lahvi vody, kteri pravdepodobne tezce neodhadli mistni situaci. Ono vlastne je docela zvlastni, ze jsme jako vyprava s krosnami a vyletem planovanym na vice dni, docela vyjimkou.

Potkavame rangery, kteri zjistuji, kam mame namireno, jestli vime, kde budeme spat aj. Chvali nas, kdyz vidi kolik mame sebou vody a foti si nas, pry do naucneho videa:) Pokud jste aspon trochu fyzicky zdatni, pokud vam nedela problem teplo (kolem 30 stupnu), pokud jste uvedomeli a vezmete si dostatek tekutin (4 litry na den je opravdu minimalni mnozstvi) a poradnou svacinu, vyjdete brzo rano (mezi 6-8) a mate cas se vratit az na vecer (cimz se vyhnete vystupu zpet nahoru mezi 12-3, kdy je skutecne velke horko), tak nevidim problem, proc by ste si neuzili krasny den v kanonu a stihli dojit k rece a zpet. Jen to opravdu nepodcenujte, zpocatku pujdete par hodin dolu, po kamenech, takze i zdrava kolena budou docela unavena. Stravite cely den na slunci nebo se budete snazit nekde ve stinu schovat. Az slunce aspon trochu prestane tak moc hrat, tak se teprv zacnete vydavat zpet. Prevyseni 1500 m po uz tak celem dni stravenem chozenim a v teple muze kohokoliv docela vystavit.

 

Po par hodinach se dostavame temer k mistu, kde mame kempovat. Kemp nemame az u reky, ale uz tak ve trech ctvrtinach cesty, protoze druhy den pokracujeme z tohoto mista dal. Odhazujeme zavazadla k nejakemu sloupku (asi solarni elektrarna), mimo vyznacenou cestu, doufame, ze nam je nikdo neukradne a uz jen tak nalehko „sbihame“ par dalsich kilometru k rece Colorado. Tam se nekteri z nas odvazi dokonce vlezt celi. Voda je ledova. I v takovem horku a po takove namaze vetsina z nas zvlazuje jen nohy. Nabirame vodu v prameni. Chteli jsme dojit az do Phantom ranch a dat si pivo (jediny kemp v kanonu, kde je elektrina a moznost si koupit neco k jidlu ci piti), ale bylo nam receno, ze tam zrovna probiha vecere pro hosty kempu, cili pro verejnost je „hospoda“ zavrena. Tak mirime zpet, pekne do kopce, k odhozenym krosnam odkud musime jeste nejaky ten kilasek dojit k oficialnimu mistu naseho kempovani. Stihame krasny zapad slunce. Hrozny kyc:) Za tmy pak stavime stany, varime nejakou slichtu a snazime se usnout. Vsude kolem nic a nikdo neni. Jen pusta krajina a nebe plne hvezd.

 

2.DEN

 

Budicek kolem 6 rano. Ceka nas nejdelsi trasa vyletu. Krasnych 25 km. Bez nejakeho rapidniho prevyseni. Ale i tak. Chteli jsme se probudit jeste drive, ale trochu jsme pospali. Kazdopadne i mezi tou 6-7 rano vidime skupinu bezcu. (trenuji behat z Jizniho okraje na Severni v rekordnich casech…. kapitola sama pro sebe, to nemohou byt lide:)). Kousek od naseho mista prespani vyuzivame posledni civilizovane zachody (klasicke kadibudky, vsude jinde uz bude jen a jen priroda) a mirime dal.

 

Jsme plni sil. Slunce zacina smazit az tak kolem 10:) Je horko. Ale nadsene pozorujeme okoli, srandovni rostliny, uzivame si klidu. Dochazime do oazy Indian Creek, kde dokonce potkavame dalsi lidi. Mame dobry cas, tak se rozhodujem pro velkou prestavku. Uvelebime se ve stinu pod stromy u potucku, kde nastesti tece voda. Varime si obed, varime si kavu, davame si dezert. Jsme stastni:) Teplomer ukazuje kolem 40stupnu. Prijemne:)

 

Jeste porad nas ceka kus cesty, tak se znovu odhodlavame. Oaza byla tak ve tretine cesty. Cesta se ted zda dlouha az nekonecna. Kolem 16 km zenske osazenstvo zacina lehce trpet:D Filip s Ondrou odvazne mlci, ale trapi se taky. Jenom Martin si slape, jako by nic. Dochazime do mista puvodne planovaneho kempiste (po 20km). Je to maly kanonek. Kdyby tam byla voda, tak by tam byl i bozi vodopad. Je tam ale jen maly pramen vody a kaluze s pulci. Vsichni jsme stastni, ze lezime, sedime, protahujeme se. Kazdy si jede to svoje, aby nabral sily na poslednich 5 km. Filtrujeme vodu s pulci. Nechutna zas tak spatne.

 

Dochazime posledni usek, obchazime posledni horu, stavime stany za tmy. Ale jsme stastni, ze jsme v cili. Varime hromadu spaget, coz ocividne nebyl zrovna nejlepsi napad, vzhledem k tomu, kolik vody se spotrebuje na spagety pro pet hladovych lidi. Nasledky si vsak uvedomujeme az nasledujici den. Ted jsme spokojeni, najezeni, ve spacaku a usiname jak mimina.

 

3.DEN

 

Rozhodli jsme se trochu pospat, odhaduji, ze vstavame az mezi 7-8. Predchozi den nas docela vycerpal a dnes nas ceka jen cca 7 km a cil dnesni cesty je kemp u reky. Takze pohodicka. Nespechame. Kdyz se vydavame na cestu, tak zjistujeme, ze zas takova pohodicka to neni. Chybi nam voda, ktera padla na spagety. Na suchu jeste nejsme, ale i tak nam neni veselo. Zacina byt horko. Potkavame chrestyse. Radsi ho moc neprovokujeme a pokracujem dal.

 

Podle mapy bychom tak v pulce cesty meli narazit na vodu. Ale tezko rict, jestli potucek nebude vyschly. Blizime se k dalsimu malemu kanonku, je tady docela zeleno, takze nejaka vlaha by tady byt mohla. Ale zatim nic nevidime. Sbiram sily a jdu s naskokem, abych zbytku mohla sdelit dobrou nebo spatnou zpravu. Po chvili odhazuji krosnu a leham si do pruzracne vody:) Nevyschla. Hlasim to ostatnim a jsme opet stastni. Nachazime misto s malickou tunkou, kde se hromadi voda a celi se polevame vodou, zvlazujeme nohy, filtrujeme vodu a chlempem to jak koni:). Vypada to, ale tak ciste a jsme tak ziznivi, ze bychom to pili i bez filtru. Par hodin tu jen tak zevlime a uzivame si. Dostatecne zavlazeni pokracujeme v ceste. Mijime krasne skaly, zajimave utvary, porad ty stejne srandovni rostliny.

 

Dostavame se na rozcesti – nahoru a dolu. Mirime smerem dolu k rece. Tuhle cast cesty budeme absolvovat zitra zpatky a na rozcesti se vydame nahoru, zpatky na okraj kanonu. To ale az zitra. Ted schazime docela prudce dolu a objevujeme se ve starem korytu reky, nebo to tak aspon vypada. Zadna cesta, jen kameny.Cim vetsi hukot slysime, tim bliz jsme nasemu cili. Objevuje se vic zelene, piscite plaze a hlavne neskutecne velke, silne a hlasite Colorado. Dosli jsme k perejim, ktere vypadaji docela desive. Pisecna plaz vypada uchvatne, ikdyz boso na ni nevydrzite ani nahodou. Zarazi nas stopy po hadech.

 

Kousek dal od pereji nachazime uplne nejbozejsi oazu, par stromu, ktere poskytuji nejlepsi stin a mezi stromy je tak akorat prostor na nase stany. Potkavame zde vypravu tri postarsich Americanu. S temi se bavime o nasi a jejich trase a o zitrejsim vystupu az na samy vrchol kanonu. Rozhodne v nas, teda urcite ne ve me, nevyvolavaji optimismus. Loni to pry jejich kamarad malem nezvladnul (sice 70 let, ale stejne, na kapackach vyjit trasu, ktera obvykle trva 45 minut a trvala 3 hodiny…nic veseleho). Info ve stylu, ze pokud uz nejste skoro mrtvi, nebo nemate zlomene obe nohy, tak vam z kanonu nikdo nepomuze, nam na nalade nepridavaji. Muze byt kolem treti odpoledne a Americane pokracuji v jejich ceste. My mame plno casu, uz jsme tu jen my a hadi a jesterky. Dneska uz se nemusime ani pohnout, coz je krasny pocit.

 

Po chvili priplouvaji asi tri obrovske rafty a parkuji u nasi soukrome rajske plazicky. Hned se nam omlouvaji a ptaji se, jestli nam muzou narusit nas raj. Co s nimi nadelame:) Po chvili za nami prichazeji, davaji se do reci a jen tak mimochodem se ptaji, jestli si dame pivo. Moc jsme to neresili, protoze nikoho nenapadlo, ze by piva fakt meli, natoz je rozdavali. Ale za chvili nam prinasi ledove vychlazene plechovky. Ooo boze:) Co vic si prat – voda, plaz, slunce, stromy a vychlazene pivo. Pivo vypijem a nasledne vsichni odpadame a usiname.

 

Kolem 5 se probirame k zivotu a rozhodneme se okoupat v rece. Je to hodne ledove. Hodne. Ale jdem do toho a skacem do vody, kde vydrzime dobu jen nezbytne nutnou. Ale je to boziiii:D Prestava nas bavit jen tak sedet a nic nedelat, tak jdeme prozkoumat okoli. Vylezame na nejake skaly, fotime a uzivame si krasne krajiny, zapadu slunce. Je to kyc, ale je to krasny kyc. Zjistujeme, ze stopy po hadech, jsou vlastne stopy po jesterkach. Tak jsme na noc klidnejsi. Vecer nam raftaci jeste prinesou cheesecake a zvou nas na snidani. Pry maji strasne moc jidla a uz ne tolik cesty pred sebou. Ale odmitame. Budicek na dalsi den je ve 4 rano. Ceka nas nejvetsi zlo. Vecer dojidame co nejvice zasob, at mame krosny aspon o neco lehci. Jdeme spat brzo, ale je horko a nikdo nemuze usnout.

 

4.DEN

 

Budime se za tmy neco po 4 rano. Balime se. Bereme zasoby vody a moc vesele nam neni. Cim driv vyjdeme, tim vic cesty ujdeme ve stinu, nebo aspon ne v tak velkem horku. Po 5 vychazime a vracime se ricnim korytem k rozcesti, kde jsme vcera schazeli, prvni stoupani. To byla zatim jen takova rozvicka. Snidame a sbirame sily. Celkove nas ceka cca 11km a prevyseni 1300 m. Vystupujem do vysky cca 2000 mnm. Ceka nas Hermit trail. Kochame se rozednivajici prirodou a jsme stastni, za Slunce je jeste hodne nizko. Jde se docela prijemne.

 

Obchazime par hor, zatim docela po rovince a postupne to zacina stoupat vic a vic. Pohled nahoru je docela desivy. Je to strasne male a strasne daleko, ale jeste dneska tam budeme. Uz za par hodin. Slapeme, soukame se, Martin vybiha, otacime se na ruzne vyhledy. Pozorujeme jak se cerne sede skaly meni v hnede a pak v cervene a pak v bezove.

 

Dochazime k prameni vody a k malemu pristresku, kde si davame posledni prestavku pred konecnym vystupem. Muze byt kolem 12, takze slunicko hreje poradne. Filtrujeme vodu z podivneho korytka, jime posledni jerky a sladke tycinky. Uzivame si na lavickach ve stinu a v houpacim drevenem kresle:) Jdeme jeste chvili, hodku nebo dve. Kdo vi. Cim vyse jsme, tim vice potkavame lidi. Znameni, ze se blizime k civilizaci a jsme na ceste, kam dojdou i jen bezni turiste (Ano, uz se citime drsne a vyjimecne. Nejsme jen tak nejaci turiste. Kazdy den jsme potkali pouze jednu skupinku lidi o 2 max 5 lidech. A pry je Grand Canyon nejnavstevovanejsi prirodni atrakci:) ).

 

Nase vyprava se trochu rozclenuje. Sima bojuje s bolesti v koleni, tak se drzi zpatky. Ondra gentlemansky ceka a drzi krok se Simou. Martin-rozumej-robot si slape to svoje, jakoby se prave vzbudil a posledni 3 dny jen zevloval. Filip se snazi drzet Martina. Ja se nachazim nekde mezi, ale prestavame me bavit jit samotnou, tak sbiram sily, ktere nevim odkud taham, a dobiham kluky. Teda aspon Filipa, protoze Martin uz je skoro v cili.

 

Jsme v cili !!! Jsme nahore. Zivi, zdravi, stastni. A kupodivu ne az tak zniceni, jak jsme mysleli, ze budeme:) Ano, po bitve je kazdy general. Ale skutecne. Nekonecny druhy den nasi vypravy byl pro me mnohem horsi, nez dnesni stoupani. Je kolem 2 odpoledne. Stihli jsme to cca za 8 hodin cesty, coz je mene nez avizovany prumerny cas:) Prochazime brankou a na nastence si cteme varovne napisy a smrtelne prihody. 24leta bezkyne maratonu zde pred rokem zemrela, protoze podcenila svou pripravu. Jeste ze jsme kolem teto nastenky nasi cestu nezacinali. Ale ono se asi bohuzel neni co divit, kdyz si vzala litr vody, jablko a jednu musli tycinku, kdyz se chystala ubehnout kdo vi kolik kolimetru. Smutne. My se radsi odvracime od pesimisticke nastenky a radujeme se z naseho vykonu. Mirime k okraji kanonu a koukame tam do dalky dolu, kam ani nedohledneme, kde jsme jeste rano byli.

 

Chvili posedime a mirime na turisticky shuttle, ktery nas odveze k autu. Vystupuje plno Asiatu a Americkych turistu, zabky, Louis Vuitton kabelky, outfity jak z Vogue. Na nas vsichni koukaji jak na zjeveni. Jsme spinavi, jsme zpoceni, jsme slani, mame krosny. „A to jste jako opravdu byli tam dole, jo?“ Citime se jeste vic drsne a opovrhujeme temito otazkami:) Prvni autobus si nechavame ujet, pustime vsechny tlacici se turisty a radsi pockame. Nam prednost nikdo nedava. Ale aspon mame cas si zabehnout pro zmrzlinu:)

 

Hlasite premyslime o tom, jak je paradoxni, ze zde, v GC, mistu na vylety, hiky a aktivni vyziti, jsme tady s nasimi krosnami jehlou v kupce sena. Chapeme, ze ne vsichni chteji absolvovat nekolikadenni vylety. Ale necekali jsme, ze v kanonu potkame jednu skupinku lidi denne a kdyz vystoupime zpet nahoru, tak se na nas budou koukat jak na zjeveni. To nas prekvapilo. Vracime se k autu, mirime do placenych sprch a delame ze sebe lidi a mirime smer Las Vegas. Cestou se stavujeme v mestecku Williams a hledame nejakou poradnou zrarnu. Zapadame do stylove staroamericke hospodo-restaurace s zivou hudbou. Davame si pivo a kolu a steaky a zebra. Uzivame si to jak cip :D

 

Musime dojet do Vegas, letadlo nam leti kolem 6 rano. Chteli jsme jeste zaparit ve Vegas, ale 4 hodinova rovna cesta nas vsechny uspava. Vcetne ridice. Takze stavime nekde v pousti a chvilku pospime. Kolem 4 rano dojizdime do Vegas, jdeme si projit alespon kousek hlavni ulice a mijime nejake kasino. Nic moc. Vsude mrtvo. My jsme mrtvi. Priletame do Bellighamu a stavujeme se do Ihopu na livance. Doplnujem cukry a energii jak se patri:) Tim nas vylet uspesne zakoncujeme. Zazitek neskutecny. Jsme nadseni. Porad nechapeme ten nekonecny a nepopsatelne obrovsky kanon. Porad je nam zahadou, jak neco takoveho mohlo vzniknout. Fotek mame milion, ale nevim, jestli jsou schopne zachytit tu monstroznost. Po navratu si se Simou stahujeme dokument o vzniku Grand Canyonu. Ale porad to je pro nas zahadou.

 

 

Video z nasi cesty Grand Canyonem