Viňales

Den 22.- 26.

 

Později odpoledne jsme ve Viňales, juchůůůů. Pan řidič tady přespí a druhý den zkusí chytit turisty zpátky k němu domů. Dáváme mu nějaké kšiltovky pro něj a pro děti a loučíme se.

 

Rozhlížíme se kam jít, na zádech krosny, tak jsme hned oběťmi místních jineteros. Hned nám všichni nabízí všechno. Odcházíme z centrální ulice a jdeme najít casu, kterou nám doporučili jedni známí z Vancouveru. Jsme trochu dál od centra, je tady pěkná ulička plná barevných domečků a staví se tady nové a nové v plném proudu. Dojdem k vyhlídnuté case a ptáme se na Seňora Fustera, vysmátý hubený pán sbíhá ze střechy, kde něco upravoval, všechny nás vítá a je plný energie a furt něco mluví. Bohužel má plno, ale už nás vede o pár domečků dál, kde má volno jeho rodinná známá. Všichni jsou šťastní, milí, sympatičtí a rozzáření. Seňoru Fusterovi vysvětluje, jak jsme se o něm dozvěděli, a říkáme mu, že má prý nejlepšího humra, tak se směje a představujem nám jeho známou. Ta nás hned provází po baráčku, mají pokoj se separátním vchodem, dvě manželské postele v pokoji, můžem tam být čtyři, cenu dává dobrou. Furt se ujišťují, jestli se nám všechno líbí. My se jenom smějem, jak pěkně se o nás starají. Po zkušenosti v Trinidadu s protivnou babou a s trochu výbušnou v Playa Giron se ujišťujem o všem, jestli je podmínkou, že musíme mít snídani atd. Vyprávíme jim naši story, tak se jen diví a říkají, že si můžeme dělat, co chceme a objednat co chceme. Akorát zmiňují, že restaurace v centru nemají vždycky čerstvé jídlo a tak doporučují jídlo v case. Ale že všechno záleží samozřejmě na nás. 

 

Bydlení berem, jsme nadšení z ochoty domácích. Objednáváme si večeří, ale jen vegetariánskou. Polévku, rýži a salát. Už je všem sice dobře, ale nechceme nic riskovat. Na to přichází známý od domácích a už nám nabízí tour na koních. Na tu jsme se těšili už dlouho, a tak jsme rozhodnutí jet, jen se nám nechce hned další den a tak se to snažíme posunout na den později. Pán to bere jakože odmítáme a nabízí levnější cenu. No dobře. Tentokrát to ani nebyl náš cil, ale tak berem to a na koníčky půjdem hned zítra. Jupiii. To že nám posledních pár dní nevyšlo úplně podle plánu, teď plně nahrazuje všechno ve Viňales.

 

K večeři máme excelentní fazolovou polévku, rýži, salát, banánové chipsy. Sníme první mísu polévky a už nám nesou druhou. A stále se ptají “Todo bien” “Perfecto” ? Všechno je super a perfektní a my jsme happy, za takové místo. Já a Filip říkáme zbytku, že přesně v takovémhle happy, ochotném a milém duchů to bylo všude na východě a až v Trinidadu jsme se poprvé setkali s tak protivným chováním paní domácí.

 

Druhý den ráno posnídáme v case a běžíme do banky, ať máme na naši koníčkovou tour a v 9:30 nás už u nás doma vyzvedává domluvený taxík a veze nás na farmu. Celá tour nás stojí $25 /osoba  za 3-4 hodiny. V ceně jen není vstupné do jeskyně za CUC a ranní taxík taky za CUC. Nasedáme na koníčky, kteří jsou takoví malí, ale vypadají docela vpoho. Na tour s panem průvodcem jsme jen my, takže taky fajn, že nejsme s žádnou velkou skupinou. Pan průvodce je veselý starší pán, který anglicky nemluví, ale vykládá nám, co vidíme okolo. Projíždíme krásnou krajinou mezi tabákovými plantážemi a okolo vidíme Viňálské vápencové kopce zvané Mogoty.

 

První zastávkou na tour je u jeskyně. Tam nás provádí jiný průvodce, dostáváme čelovky a už se miniaturním otvorem ve zdi prodíráme do nitra jeskyně. Vylezem na jiné straně a vracíme se pak ke koním. Jedeme dál, snažíme se navyknout na jezdecký pohyb, kocháme se. Je trochu vlhko a tak je červená bahnitá země ještě docela rozmočená a tak to všude cáká. Filip se snaží jet a ještě natáčet a fotit. Pán nám ukazuje tabáková pole, fazolová pole, ukazuje na voly, kteří orají půdu a nazývaje “tractor automatico”, stejně nazývá naše koníčky “horse automatico” protože koníci jsou tak naučení, že přesně ví kam jdou, aniž bychom je návaděli a zastavují tam, kde jsou zvyklí. Pán vidí, že se asi moc nebojíme a tak naše koníky pěkně prohání a my u toho pištíme a docela to s náma hází.

 

Zastavujem na kávové plantáži, kde nám pan majitel ukazuje, jak tady sbírají a praží kávu. Celá oblast spadá pod UNESCO a tak tady nemohou používat žádné stroje, takže veškerá práce probíhá ručně a kávu praží nad ohněm. Chvíli se zdržíme, dáme si kávu a už zase naskakujem na koňské hřbety. Je po dešti a tak se brodíme obří kaluží, koníčci se docela trápí, podkluzuje jim to. Lombiho kůň to nějak nezvládá a podklouzne mu to, už se naklání na stranu, Filip jen zvedá ruce nad hlavu s foťákem a glidecamem, koník to nakonec vybere, ale celou hlavu si vymáchá v bahně. Když přejdem kaluž, tak si Filip hodně oddechne, my už taky ale vzápětí se mu smějeme, jeho bílý kůň je celý od červeného bahna, chudák. 

 

Zastavujem na poslední zastávce na tabákové farmičce. Tady nám majitel farmy vypráví o tabákových listech, jakých v nich je rozdíl, jak se motají doutníky, ukazuje nám různé listy a ukazuje nám, jak se balí doutník. Nejsme tady v sušící sezóně, a tak nevidíme vyvěšené listy všude okolo, ale to nevadí. Objednáváme si pina coladu a mojito na půl a už nám pan nabízí doutník na ochutnání. Jeho specilatiou, respektive Che Guevarovou je namáčet konec do medu.

Pak nám nabízí na koupi větší balíky neokolkovaných doutníku. Podle zákona 90% veškeré úrody - tabákových listů musí zemědělci prodat státu a s 10% si mohou dělat, co chtějí. Takže si balí své doutníky, které jsou obvykle velmi dobré kvality a za lepší cenu. Moc se v tom nevyznáme a tak pořád zvažujem, jestli to koupit, nebo jestli to může být nějaký podvod atd… Ale doutník, co nám dal nám chutná, na farmě už nebudem a jako dárek to bude super. V obchodě je pak můžem koupit ještě kdykoliv.  

 

Všichni jsme nadšení a vysmátí, celí zabahnění a spokojeně si to šmajdáme z farmy zpět do města. Koupíme si  pizzu v okénku na zahnání hladu. My se pak s Evkou vyvalíme do křesílek před barákem a opalujem se a čtem si a kluci šli prozměnu shánět skůtry. Pohodička.

 

Kluci přijdou samozřejmě bez skůtrů, ale už je mají slíbené na další ráno. Na večer je prý nepůjčují, protože je zrovna někdo vrátil, a tak je musí zkontrolovat. Dneska vynecháváme večeři v case a jdem se projít do města. První zakotvíme v hospodě s živou kubánskou hudbou a dáváme si jen drinky. Pak přejdem do restaurace na pizzu a špageti s dalším drinkem. A zakotvíme v místním vyhlášeném klubu, kde se dokonce platí vstupné, ale hraje tady kubánská kapela, lidi tančí. Pak je i nějaké vystoupení kubánských kabaretních tanečnic, tak se nejen kluci mají na co podívat. Ale pak přijde zpívat podívná paní, která nás odradí od toho, abychom si dali další drink a jdem domů. Super den.

 

Ráno se po menším čekání a vyřizování skůtrů vydáváme na výlet to blízkého hlavního města celé provincie Piňar del Rio. Cestou mrholí víc a víc, a do města dojedem mokří jak psi. No…nějak nám to na ty skůtry nepřeje, ale chceme využít toho, že je máme.

 

Ve městě míříme hned do továrny na doutníky, kde dělají tour. Je to víceméně jen jedna větší místnost, kde u stolů sedí kubánci a rolují doutníky různých rozměrů. Moc vyprávění a vysvětlování k tomu není, a tak chvíli koukáme, ale připadáme si trochu divně, někoho takhle sledovat. Kubánci jsou tady normálně na svoji šichtě a dívají se tady na ně zástupy turistů.

 

Dále procházíme městem a jdem se kouknout do likérky Guayabity, místního likéru, který se neexportuje a tak ho můžete dostat a zkusit jen tady. Starší paní nás provádí malou naprosto nemoderní továrnou. Vypadá to tady, jak ve starých českých filmech. Nemluví anglicky, ale vidíme různé kádě, stroje, ochutnáváme to ovoce, z kterého je likér a nakonci dostanem i ochutnávku. Vyrábějí dvě verze - slabší a sladší 37% a silnější, ostřejší 40%. V obchůdku pak kupujem jednu láhev toho silnějšího a jdem dál.

 

Začíná víc pršet, ve městě nic moc jiného není. Ptáme se i v turistických informacích, ale prý tady ve městě nic moc není, krom těch dvou továren, které jsme už navštívili. Tak se jdeme jen schovat někam na oběd. Dáváme si pivo a kafe, čekáme až přestane pršet, Evka s Pavlem si dají sýrovou polévku, což je prakticky jen bešemel se sýrem. Další z kubánských specialit:)

 

A pak už pěkně pomaloučku zpátky do Viňales, ono v tom dešti a na mokrých silnicích to s těma skůtrama není nejlepší:) 

 

No, ať je dnešek jakýkokoliv, tak se dneska slaví. Evka má dnes narozeniny, krásných kulatých 30, o čemž samozřejmě nemůžeme nahlas mluvit. Když kluci byly shánět skůtry, tak i pozjišťovali, kde se dá objednat dort. Po cestě z výletu nenápadně s Filipem dort vyzvedáváme,  trochu poprchává, ale dort naštěstí dostanem v krabici. Lombi opatrně řídí a já se jenom modlím, aby mi dort nespadnul. Doma vše rychle vysvětlujeme panům domácím a schováváme dort u nich v kuchyni. Dneska máme objednanou večeři pěkne v case, dokonce masovou. Objednávám ještě obří mojito pro oslavenkyni. Všichni se dáme do kupy, jsme zmoklí a zmrzlí. Tak si užíváme domácí pohodu a luxus toho, že nám je navařeno.

 

Evka zkouší humra, Filip a já máme rybku a Pavel vepřovou kotletu. K tomu zase výborná fazolová polévka a všechny ty ostatní dobroty. Přejem Evce a připíjíme si rumíkem a pak mojitem. Po večeři jsme sice všichni přecpaní, ale těšíme se na překvápkový dort. Je to  velký žluto bílý krémový dort, který už jen na pohled vypadá extrémně sladce. Evka kouká a asi je trochu v šoku. Je to celé z piškotového těsta jakoby nasáklého ananasovým džusem. A poleva a okraje jsou z cukrovo-bílkového krému. Na sladký sníh nás moc neužije, ale piškotová buchta je dobrá, tak si překvapivě pochutnáváme. Půlku dortu darujeme domácím, tak jsou taky potěšeni. My druhou půlku dortu jíme ještě další dva dny. Strašně velký dort :)

 

I když jsme plní k prasknutí, tak vyrážíme do města. První jdeme do menšího klubu, kde hraje živá kubánská hudba k poslechu. Dáváme se drinčík, kecáme a zapalujem doutník.  Nakonec večer zakončíme v rohovém klubu na náměstí, kde jsme byli pár dní zpět, nehrají špatně a dokonce vytáhnem kluky na parket. Takový pravý kubánský večer. Utahaní jak koťata jdem spát.

 

Skůtry jsme so pořád nechali a tak jedem ráno poznávat další okolí údolí Viňáles. předpověď vypadá optimisticky a tak jedem na poloostrůvek Cayo Jutía, kde má být krásná pláž.  Cesta tam má kolem 55km, což je na skůtrech docela daleko, zadky bolí. Ale celá trasa a krajina kolem je úplně nádherná a tak se nemůžem vynadívat. Všude krásné pralesy, palmy, kopce, zvířátka, sem tam malá vesnička, Kubánci nás všude zdraví. Na cestách je minimální provoz, a tak se jede dobře. Na konci cesty parkujem a jdeme na pláž, jsou tady i dva bary, takže na válečku ideální. Zázemí tady je minimální, lidí tady moc není, takže pohoda. Žádně přeplácáné turistické pláže.

 

Hned otestujem místní coco loco, pán barman je vtipný, přátelský, hned něco mluví o Česku a Bulharsku a prakticky celý kokos naplní  čistým rumem a tak decentně zakápne tím zbytkem. No jo no, rum je tady nejlevnější surovina. To i ta máta, med nebo citrónová šťáva je vyjde dráž.

Na večer jedem zpátky, jsme docela prochladlí a ofoukaní a doma nás čeká fazolačka od paní domácí. Ach. Už zase se rozplýváme jaká to je pohoda, jak přijít domů zpět k mamince na teplou polívčičku. Pan domácí pořád chodí okolo a ptá se jeho tradiční “todo bien, todo perfecto”? Dneska jsme utahaní, a tak si dáváme jen jednoho tradičního veřerního rumíka a jdeme spát.

 

Ach jo. Čeká nás poslední den ve Viňales. Původně jsme tady měli vplánu být o dvě noci méně, ale po tom, jací jsou naši domácí, jaká je tady krásná krajina a pohoda, tak raději vymějem víc dní ve Viňáles na úkor Havany. Ale i tak nám těch několik dní uběhlo rychle a moc se nám odtud nechce.

Máme ještě skůtry a dneska si chceme projet samotné údolí Viňáles. Je tady několik jeskyň a tak začínáme v té největší St. Thomas. Tady jdeme asi na hodinku a půl na tour s průvodcem a s dalšími turisty.  Jeskyně je obrovská, pan průvodce mluví anglicky a tak nám vysvětluje různé speleologické zajímavosti. Jen ty davy turistů nás nebaví a jsme zpruzení ostatníma lidma. Ale tour je jinak fajn. Venku stejně prší, takže i ideální využití času.

 

Po cestě od jeskyně zastavujem u nově postavené zip-liny. Na tu sice nechceme jít, ale je tady vyhlídka, tak se jdem podívat na kopec. Celé údolí Viňáles leží pod námi, krásné.

Pak se jedem podívat na obří malbu Mural de la Prehistorico. Podle známých fotek téhle obří malby, která je na skalní stěně vytvořena na přání Fidela Castra, nečekáváme vůbec nic pěkného. Ale máme to po cestě a tak se sem kouknem. Je to běs:D Turistick0 autobusy jezdí přímo k té malbě, kde ještě platí vstupné. Nám stačtí do vidět z dostatečné vzdálenosti. Je to fakt ošklivé. A tak se tomu spíš smějem. 

 

Pokračujem dál do další jeskyně Cueva del Indio - menší jeskyně, ale součástí je i plavba na lodičce jeskyní řekou.  Je tady několik turistických autobusu a když se jdeme zeptat k pokladně na lístky, tak nám oznamují, že je minimálně hodinová fronta. Tak to na ně kašlem.

 

Tak jdeme kouknout ještě do poslední jeskyně, kterou jsme už cestou míjeli. Je tam restaurace a jeskyní chodbou můžeme projít do místa, kde se prý kdysi schovávali otroci a mají tady připravené rekvizity, jak ot vypadalo. Je ta takové malé, další věc, kde můžou vybrat peníze, ale nestojí to moc, tak to nevadí. 

 

Máme ještě docela dost času a tak se rozhodujem jít zkusit ještě koně, tak na hodinku. Jedeme na stejnou farmu jako jsme byli předtím. Potkáváme tady našeho průvdce a ptáme se, jestli můžeme jet jen na takovou kratší hodinovou projíždku. Už asi mají po obvyklých tour, ale říká, že proč ne.

A dobrodružství začíná. Upřímně to asi nebyl ten nejlepší nápad, hned z několika důvodů, ale to nám začne docházet až během tour. 

 

Cesta je ještě víc rozmočená než když jsme byli poprvé. Všechno je bahnité a kluzké.  Brodíme obří kaluže a nejde se nám nejlépe. To nás taky mohlo napadnou dříve, když celý den prší. Vyjedem na vyhlídku, všude krásné mogoty a zeleň. Koníkům kručí v břiše, pořád se ochomítají a zastavují, aby snědli kus nějaké listu. Lombiho starý bělouš je strašně pomalý a nechce se mu jít. Pavel schytal snad nejměnšího koně, který je strašně unavený a podlamují se mu nohy. Do toho všechny ty kaluže a bahno. Můj kůň je nějaký nervózní. Bereme to přes obří kaluž. Kůň je po břicho ve vodě, my máme celé nohy v bahnité vodě, pan průvodce tomu říká “ baňo natural” - přírodní koupel. No už doufám, že budem brzo doma. Když se konečně objevujem na příjezdové cestě a pan průvodce koníky trochu popožene, můj se už úplně splaší a běží plnou rychlostí. Asi se těší domů. Já na něm skáču jak nevím co, po chvíli ho trochu zbrzdím,ale pak se rozběhne ještě víc. Už už se vidím rozplácla na zemi v bahně, ale ani nevím jak a vybalacuji to, tahám za otěže, křičím na koně a po několika dalších sekundách hrůzy se mi ho konečně podaří zbrzdit. Hu. To bylo. Už jsme naštěstí v cíli, koně parkujem a seskakujem.

 

Pan průvodce mi jen děkuje, že jsem to dobře zvládla, že by měl hodně velké problémy, kdybych spadla a něco se mi stalo. Ostatním řiká, že si zasloužím tak 5 mojit. Souhlasím. Tak jak jsem z první jízdy byla nadšena, tak teď si říkám, že si zas dám na chvíli od koní pokoj:) Pan průvodce ani nechce ať mu platíme, ale něco mu tam šoupnem, spolu ještě s pastelkama pro děti. Vypadá potěšeně. Byl super. Bohužel jsme přišli docela pozdě a koně už měli po dvou tour, tak byli utahaní. Zabahněné a těžko schůdné cesty, taky asi nebyly nejlepší podmínky. Ale to nám nedošlo a pan průvodce tour odsouhlasil.

 

Předchozí den jsme si domluvili taxikáře do Havany se zastávkou v městečku Soroa, kde je orchidárium a vodopád. Taxikář je ráno na čas, zaplatíme casu, rozloučíme se s nejlepšíma domácíma za celý měsíc, uděláme si s nima fotku a už fičíme dál. 

 

Orchidarium v Soroa navštívím jen já a Evka, kluci jdou raději na pivo a svačinu. Moc velké očekávání nemám, ale orchidárium mě mile překvapuje. Pěkně udržované, hodně kytiček (bohužel květinám nerozumíma tak neumím docenit jejich rozmanitost, ale na pokochání a focení, to tady je pěkné).

Pak už se připojujem ke klukům a jdem na vodopád Salto de Soroa, kam vede krátká procházka. Je to pěkné, jsme rádi, že jsme se kousek prošli a navíc máme dost času, protože do Havany to je kousek. Ale pokud na vaši cestě zastávku na tenhle vodopád nestihnete, tak se vůbec nic nestane. 

 

Další zastávku máme v Eco vesniččce Las Terrazas, kde to vypadá jinak, než jakou jsem měla představu. A tak se tady jen chvilku projdem, koupíme si housku se sýrem do auta a pokračujem dál do Havany. Čím blíž jsme Havaně, tím víc rušno začíná být. Bude to trochu změna po skoro měsíci stráveném na vesnicích. S 2.2 miliony obyvatel to je fakt velké město.

 

Casa:

Julio Cesar y Yanelkys

Orlando Nodarse, #16, Viňales, Pinal del Rio, Cuba

48696850

Nejlepší casa. Sice neměla terasu s výhledem a nejkrásnější zahrádku. Ale byla tak akorát daleko od centra města, abychom nebyli mezi rušnými turisty nebo kluby. Zároveň to bylo pěšky do centra kousíček. Samostaný vchod a pěkný pokoj. A hlavně ochotu a milost domácích nepředčí vůbec nic. Strašně hodí lidi. A jídlo excelentní. Pokoj pro 4 za $30, veřeře klasická 8, humr 10, vegetariánská 7. Snídaně 5. 

 

Mojita do teď: 52

Koupených lahví rumu: 7

​

Havana a odlet

Den 27.-29.

 

 

Odpoledne přijíždíme do Havany, do městské čtvrti Vedado. Naši domácí z Viňales tady mají známé a tak nám rezervovali ubytováni. Ubytováno zkotrolujem, cena $40 na pokoj nám na Havanu přijde pořád hodně vpohodě. Domácí vypadají fajn a tak zůstáváme. Budem tady naše poslední tři noci. Trochu si oddechnem a vyrážíme na obchůzku Vedada. Je tady jedna hlavní cesta, v nějaké boční uliččce narazíme na okýnko s pizzou a špagetama, možnost platit v kubánských. Ceny jsou vyšší než na vesnicích, ale pořád hodně daleko od klasických turistikých cen 10 CUC a víc za jídlo. Dáváme si pizzu s ananasem a špagety s dvojitou dávkou sýra. Mňam. Jde vidět, že jsme ve městě a ne v chudé vesnici. :D

 

Pak se zastavujem na hlavní třídě v jakémsi podniku na pivo, sedíme a pozorujem lidi kolem. Je tu plno lidu, nosí jiné oblečení než v zapadlých částech, jiné účesy, pořád někdo něco řeší a baví se. Holky jsou hodě vyzývavé, kubánci se otáčí a pokřikují na turistky i kubánky. Je tu rušno. Chodíme jen tak po okolí, do centra Havany to je docela kus a tak si to necháváme na další dny. 

 

Další ráno se vydáváme z naši čtvrti Vedado pěšky do centrálních čtvrtí Centro a Vieja (La Habana Vieja). Procházíme chudší částí města, míjíme hodně polorozpadlých domů, Kubánci jsou v ulicích a nepotkáváme skoro žádné turisti. To se ale mění čím dál víc jsme blíž centru.

 

První jdeme do Museum Havana Club Ron, kde poměrně překvapivě  nabízí průvodce v několika jazycích. Volíme anglickou tour a před tím, než se nasbírá dostatek zájemců posedáváme v atriu krásně udržované historické budovy. Neodoláváme čerstvě vymačkané pomerančové šťávě s trochou šťávy z cukrové třtiny a rumem. Výborné a osvěžující. Pak už začíná asi hodinová tour, která určitě stojí za to. Mají to pěkně zorganizované, museum je pěkné, průvodkyně nás seznamuje s historickým vývojem pěstovaní cukrové třtiny a dále s postupem při výroby rumu. Na konci prohlídky nám vypráví něco málo o každém rumu, který mají v nabídce a nakonec skončíme v historickém baru, kde dostaneme ochutnávku 7leté Havany. Pak samozřejmě musíme projít ještě prodejnou rumů a suvenýrů, ale tady dokonce odoláváme. Jediným mínusovým bodem muzea jsou naprosto otřesné, nefungující a doslova přetékající záchody. 

 

 S prohlídkou jsme spokojeni a jdeme dál nakouknout do Musea del Chocolate, které funguje spíše jako kavárna/cukrárna. Dáme si na pití tradiční horkou čokoládu, exluzivní, a k tomu různé čokoládové bonbony. Mňam. Docela jim to tady frčí, lidí tu je dost. V zadní částí čokoládovny vidíte, jak čokoládu spracovávají a je tady i pár výkladních skříní, kde vystavují různé obrázky a předměty spojené s pěstováním kakaa a výrobou čokolády.

 

Pak se procházíme různými uličkami, jdeme kouknoutna na známé náměstí z roku 1559 Plaza Vieja.  V bočních uličkách sice často narazíte na rozpadající domy, ale jde vidět, že se o město snaží starat a opravují, co se dá (nebo spíš to, na co mají peníze). Ale Havana má neuvěřitelný potenciál a snad se jim podaří opravit, co největší část města a uchovat tak krásné historické budovy.

 

Ještě jsme chtěli navštívit El Capitolio, National Capitol Building, což až do Revoluce v roce 1959 bylo sídlem vlády. Od té doby zde sídlí Cuban Academy of Science a v době naši návštěvy je pro rekonstrukci zavřeno až do konce roku 2016.

 

Tak jen tak brouzdáme po ulicích, najdem okénko s pizzou za kubánské pesos, tak zaplácnem hlad a pomalu se zase pěšky vydáváme směrem zpět do Vedada. Cesta je docela dlouhá, cca 3km, tak nás to spolu s celodenním procházením docela unaví. Povečeříme v našem osvědčeném špagetovém okénku kousek od naší casy, zapadnem na pokoj a jen tak odpočíváme, kecáme, popíjíme rum a dostáváme se do nálady.

Chceme jít večer na klasickou kubánskou párty. Původně jsme řemýšleli nad návštěvou známého kubánského kabaretu La Tropicana, kde mají prý skvělé show. Ale nejlevnější vstupenky se prodávají tak od 70 CUC za osobu, což ani s čtvrt láhve rumu v ceně nás docela odrazuje. Nikde jsme se ale moc nedočetli zaručené tipy kam jít. A tak na poslední chvíli lovíme něco z průvodce a jdeme někam ve Vedadu.

 

Je 10 hodin večer a jsme snad jediní, kdo chcou tak brzo začít pařit někde v klubu. Do jednoho klubu se s Evkou dostáváme zdarma, ale kluci by museli platit vstupné a navíc tam je úplně prázdno. Tak zkoušíme dálší, před kterým už stojí řada lidí. Ale vypadá to na nějakou vyšší třídu, ptají se, jestli jsme na guest listu. Všichni kolem jsou extra vymódění, hmm, asi jsme trochu mimo.

 

Evka už ztrácí tpělivost a stopuje taxíka a domlouvá se s ním, ať nás odveze do nějaké dobrého klubu, ideálně, kde se nemusí platit vstupné. Ještě mu stihneme říct, že nechceme jet nikam daleko, ať předejdem tomu, že by nás odvezl do Havana Vieja. Taxikář tedy nabídne, že nás někam hodí za fixní poplatek 5 CUC a vypíná taxameter. Jedem tak 5 minut, někde se motáme v ulicích a pak nás vysadí před klubem, který prý je super a neplatí se vstupné. Tak vystoupíme, zaplatíme a taxikář je fuč. Filip kouká na GPS a zjišťuje, že jsme pár minut chůze od toho předešlého klubu, kde jsme taxikáře stoply. A že jen s námi objel pár bloků, aby to trochu natáhl. Haha…no dobře… jdeme do klubu a samozřejme musíme platit vstupné 5 CUC na osobu…smlouvání ani ukecávání a story o taxikářovi nijak nepomáhá, ale vidíme, že všichni Kubánci taky platí, tak už to taky zaplatíme.

 

Posloucháme kubánskou moderní pop-music, ke které tady na televizích promítají tradiční kubánské laciné videoklipy. Začíná se to zaplňovat kubánskýma holčinama v nejkratších a nejobepnutějších sukních či šatech jaké snad existují nebo s extrémně hlubokými výstřihy. Ty nejodvážnější mají kombinaci obojeho a k tomu samozřejmě extremné vysoké podpatky. Účesy a make-up mají jak ze škatulky. V dlouhých kalhotách, teniskách a mikinách se cítíme dost mimo. Je tady tak 80% holek na 20%kluků. Holky se natřásají a úsporně tančí a snaží se zapůsobit na pánské  (z velké části asijske ) osazenstvo ve VIP boxech v druhém patře. Sem tam nějakých chlap z vrchu sejde, vybere si tu svojí, vyvede ji nahoru a už jsou všichni spokojeni. Né že bychom byli nějací puritání, ale…je to takové zvláštní… dáme si ještě druhé kolo piv, ale moc dlouho se to tu už vydržet nedá, zatančit si taky nemáme kde a tak se sbalíme a jdem domů a akorát rozjímáme nad tím, jak neumíme v Havaně zapařit a najít dobrý klub. Cestou domů se vracíme parkem, kde jsou velké skupiny mladých, hlavně kluků a popíjí jen tak venku a baví se. Vypadá to teda mnohem zábavněji než v daném klubu.

 

Ráno se vydáváme na procházku do starého města. Ale nejprve kupujem kousek od nás, ve Vedadu, nějaké suvenýry z trhu a nějaký ten rumík domů. Po cestě si ještě domluvíme taxi na další den ráno na letiště do Varadera. Po chvílce smlouvání se domluvíme na požadované, docela dost nízké ceně a jsme rádi. Pán vypadá mile, dáváme mu vizitku naši casy, kde nás má vyzvednout a pohoda.

 

Vyrážíme směrem do centra se zastávkou v Calle de Hamel, kde mají každou neděli, což dneska je, probíhá afro kubánská slavnost a tančí se rumba. Ulička je krátká, ale plná uměleckých kreseb, soch a všelijakých předmětů. Jsou tady dva bary, nějaký umělecký atelier a plno hudebníků a začínájí se tu shromaždovat kubánci i turisté. Kolem poledne už začne hrát tradiční živá kubánská hudba, u toho tančí profi tanečnice. Super představení, žije to tu. Je tady plno afrokubánských mísťnáků a všichni si užívají nedělní akci. Konečně pořádná pouliční slavnost a kubánské tance. 

 

Pokračujem dál do města a zastavujem se v kubánském okénku na pravděpodobně poslední pizzu za kubánské pesos, kterou zapíjíme pivkem a jsme ve správné náladě.

Příjemně připití míříme do Musea de la revolution, ať se taky trochu něco dozvíme. V Havaně mají muzeum snad všeho, rumu, čokolády, umění dekorativního, umění koloniálního, umění náboženského, umění moderního, aut, historie, tance, hudby, doutníků atd atd…  Vzhledem k tomu, že máme omezený rozpočet, čas a zájmy, volíme jen museum revoluce, která je tak typická a zásadní pro Kubu, že si říkáme, že tohle prostě vidět musíme. 

 

Výstava je poměrně vyčerpávající, část informací zde mají přeložených do angličtiny, ale většina je ve španělštině. Jsou tady expozice z kolumbovského odbobí a před revolčního období a pak zde podrobně a propagandisticky popisují průběh celé revoluce. Je to zajímavé, ale unavující, ale aspoň si skládáme pořádně obrázek o historii a politice Kuby. 

 

Vyčerpaní a vystřízlivění (v museu jsme strávili hodně dlouhou dobu bez další alkoholické podpory, a tak jsme unaveni dvojnásob), tak míříme někam na odpočinek. Zvažujem proslavenou El Floriditu, kterou pravidelně navštěval Ernest Hemingway, ale je tam narváno, a tak jdeme hned vedle do podniku, kde je téměr prázdno, jede klimatizace, nehraje hudba a tak tu je nezvyklý, ale příjemný klid. Doplňujem se piňa coladou, kterou mají super a k tomu jen na malý záhryz polévku s chlebem. Síly jsme doplnili a rozhodujem se vzít si tradiční starý kabriolet a nechat se povozit, jak všichni ostatní turisti:)

Domluvíme se s jedním pánem s krásným růžovým kabrioletem, že nechceme jet klasickou prohlídku města, ale chceme se jet podívat na pevnost, která je za zálivem. Stejně jsme se tam chtěli podívat, a tak aspoň šikovně zaplácnem dvě mouchy jednou rano. A tak už sedíme v super autě a jedeeem. Projíždíme tunelem a vyjedem na kopec, kde se nachází pevnost Morro-Cabaňa a Museum de la Commandancia de Che. Dále tady je obří socha Krista, Cristo de La Habana, odkud je pěkný výhled na Havanu.

Ještě se vyfotíme u našeho krásného auta a jedem zpátky do města.  Pomalu se začíná stmívat a tak šmejdíme večerním městem, dokupujem poslední suvenýry a dárky domů. Zapadnem do jakéhosi podniku, kde si dáme už opravdu naše poslední špageti a pizzu. Pivo neprodávají, ale dovolují nám si pivo koupit v podniku vedle a přinést sem. Zase začínáme přemýšlet nad tím, do jakého klubu pujdem, abychom to pěkně stylově zakončili. Ale naše poslední dva nepovedené večery nás zároveň nějak odrazují od nekonečného hledání neznámého podniku. A tak se jdem podívat na večerní Plaza de la Catedral, které je pěkně nasvícené a vypadá moc hezky. Projdem se na plaza Vieja, kde má být super hospoda, která si vaří a čepuje vlastní pivo - jako jediná široko daleko. Tohle místo nám doporučili Němci, které jsme potkali na Sieřře maestře a pak i v Trinidadu. Jejich tip se opět potvrdil a hospoda je super. Stylová, pěkná, příjemná. Velká zahrádka, plno lidí, jak kubánců, tak turistů. Víc v evropském stylu a tak to prostě má něco do sebe. Nabízí světlé, polotmavé a tmavé pivo a tak si dáváme celý stojan toho polotmavého, a sami si ho čepujeme. Výýýborné pivo. Všichni si pochutnáváme, do toho hraje super kapela. No nakonec nám to závěrečn rozloučení s Kubou docela vyšlo. Sice jsme si nezatančili, ale nemůžem mít vše:) Dáme si ještě další pivo a rozjímáme, kecáme a tak nějak to uzavíráme.

Taxíkem se necháme dovézt domů, nařizujem budíka a spíme...

 

Celý poslední odjezdový den se nám tochu komplikuje hned od rána. Paní domácí nám sděluje, že se sem včera stavil pan řidič taxíků a vyřizuje nám, že naši dohodu ruší. A tak se rychle dobalíme a jdeme na hon nového taxikáře, který nás hned a samozřejmě za co nejlevněji odveze do Varadare. Chvíli to trvá, ale po pár neúspěšných smouváních jednoho ochotného odchytneme. Svezem se zpátky do casy, naskládáme zavazadla do mini žigulíka, takže dvě krosny vezem ještě na sobě v autě a už fičíme směr Varadero. Auto vypadá docela v rozkladu, tak snad dojedem. Míjíme jednu bouračku koně a žigulíka. Bohužel kůň to nepřežil a leží uprostřed silnice, žigulík je trochu pomačkaný. No, pořád doufáme, že my dojedem dobře.

 

Po necelých dvou hodinách jsme na letišti. Zjistíme, že fungující a nepřetékající záchody na mezinárodním letišti je taky docela problém najít. A už bez většího zdržování projdem kontrolou, v duty free shopu nakoupíme nějaké další rumíky a doutníky a i když ještě ani není čas nástupu do letadla, už nás vyvolávají letištním rozhlasem, že chybíme v letadle. Protivní zaměstnanci nás naženou do letadla, aby nám sdělili, že špatně naložili zavazadla, a tak musí vše vyložit a znovu naložit a budem odlétat s půlhodinovým zpožděním. Tak trošku pindáme:)

 

Ještě máme menší problém v Torontu, kde přestupujeme, to asi abychom to neměli tak jednoduché. Až když projdem určitou kontrolou, tak se dozvíme, že zavazadla nemáme odbavené až do cílové destinace, a musíme si je vyzvednout a odbavit znovu. Takže vyplňujem nějaké papíry a s ochrankou jdem zpět přes tajné chodby letiště, kde si teda vyzvedáváme naše zavazadla a prochází důkladnou kontrolou. Ochranka může jít jen se dvěma a tak jdem na dvě várky a všechno se prodlužuje a doba, za jakou odlítá druhé letadlo se nebezpečně rychle zkracuje. Když odhazujem velká zavazadla, ještě se ujišťujem, že duty free tašky s rumem si můžeme vzít na palubu. Pán kontroluje naše duty free zalisované tašky a říká, že je vše vpohodě. Když ale přijdeme na poslední kontrolu do letadla, tak sice říkají, že máme správné tašky, ale potřebujeme účtenku. Vysvětlujem jim, že jedem z Kuby a tam účtenky nedávají, paní si jen do bločku poznačila, co jsme koupili, dala peníze do pokladny, na kalkulačce spočítala, kolik nám vrátit a to je vše. To je ale nezajímá. Tak se s nima hádáme, že jsme se ještě ujišťovali u jejich kolegů, kteří přebírali naše velká zavazadla a říkali, že je vše vpohodě. Za žádnou cenu nám nechtějí povolit si vzít naše tašky sebou. Máme tady asi 5 menších láhví rumu, předevšým jako dárky, kterých se nechceme vzdát. A tak říkají, že je můžeme jít ještě zpátky odbavit.

Evka a Pavel, kteří letí asi o půďky dřív než my, se už nemůžou zdržovat, a tak tam zaběhnu já. Když nám pán sekuriťák předává tašky s rumem, tak mu jedna vypadne a rozbije se. Pan sekuriťák kouká, ani se neomluví a jen řekne, ať to jde někdo umýt. My už jsme neuvěřitelně naštvaní a otrávení. Evka s Pavlem ještě nervózní, že nestihnou letadlo a tak jdou dál a já rychle běžím ještě zpět s mým příručním batohem do kterého jsme vše nacpali a budu doufat v možnost odbavení dalšího zavazadla. Naštěstí chytnu neuvěřitelně ochotného a milého pána ze Srbska, který se směje mému rumovému nákladu a cpe mi ještě noviny, ať si to trochu obalím, ať se to v letadle nerozbije. Když mu říkám, že pan sekuriťák už jednu rozbil, tak jen nevěřícně kouká a říká, že to je teda pěkný debil. Ptám se kolik bude stát odbavení dalšího zavazadla a říká, že pro českou holku to udělá zadarmo. Tradaaaa…konečně trochu štěstí….běžím zpátky, další kontrola, další fronty…ale už se potkávám s Filipem se zásobama z Tim Horton a už sedíme v posledním letadle a juchů domů.

 

Casa:

Noel y Josefa Hostal

Calle 27 #111 Bajos e/M y N, Vedado, La Habana, Cuba

​

Mojita do teď: 57

Koupených lahví rumu: 8