Holguín

Den 0.- 2. 

Přílet do Holguine a první kontakt s vysněnou Kubou

 

Odlétáme 3. ledna z Vancouveru, s přestupem v Calgary a Torontu. Čas na přestupech věnujeme poslednímu stahování a shánění informací z internetu. 4. ledna odpoledne přistáváme na malém letišti ve městě Holguine, které leží ve východní části země ve stejnojmenné provincii. Město má kolem 350 000 obyvatel, takže tak malé vlastně zase není.

 

Hned cítíme teplý a vlhký tropický vzduch, vidíme palmy, stará auta a jsme nadšeni.

Letiště je hodně zastaralé, jednoduché. Čekáme na pasovou kontrolu, která probíhá v angličtině a bez většího zdržování. Hned si všímáme několika mladých Kubánek v uniformách a v krajkovaných silonkách. Jak pochopíme později, očividně to tady teď frčí. 

 

Směníme pár peněz (1CUC=1USD=1.44 CAD, pokud není uvedeno jinak, ceny jsou v CUC=USD) a už se na nás vrhá anglicky mluvící paní, která domlouvá kšefty neaglicky mluvícím taxikářům. Z průvodce/internetu očekáváme cenu za svezení do centra města za 8-10CUC, ale paní to na nás zkouší $20. Podaří se nám to usmlouvat na $15 ( stejně ale přeplácíme, ale necháváme to na první zkušenost takto). Nasedáme do bílého žigulíku, cestou míjíme poměrně pustou krajinu,vyhublé psy, koně, krávy, postávající lidi a za 10-15 min jsme ve známém Calixto García Park v centru . 

 

Zkoušíme první vyhlídnutou casu, ale má plno, v druhé taky nic, ale napotřetí jsme úspěšní. V pokoji máme jednu manželskou postel a jednu single, koupelnu, kuchyň a venku houpací křesílka. Pěkné, čisté, jednoduché. 

Jdeme se projít na autobusové nádraží, abychom zjistili odjezd na další den směrem Santiago de Cuba případně Baracoa. Turistický autobus Viazul má vyprodáno, ale už nás odchytává aktivní řidič a dává nám návrhy. Španělsky. Děláme co můžem a domlouváme se pomocí pár slovíček a slovníku. Předběžně se domlouváme, že zítra ráno se tady s ním potkáme a pokud sežene další 2 lidi, kteří chtějí jet na stejné místo - a tím snížít náklady na stejnou cenu jako autobusem - tak s ním pojedem. 

 

Procházíme centrum města, malé, milé, rozbořené. Objevujem nějakou restauraci a dáváme si pizzu a naše první mojito!

Pak už jen zapadneme do obchodu. Několik regálů, minimální výběr a jeden druh konzervy vyskládaný po celé poličce. Největší výběr je mezi rumy a tak berem malé 35cl placatky s Havanou Club Aňejo a Mulatou Aňejo ($7.2 dohromady). Účet schovat, před východem z obchodu vás ještě zkontrolují, jestli opravdu vynášíte jen to, co máte na účtu. A už sedíme zpátky na terase v houpacích křesílkách, nalíváme si první panáky Havany (nic moc) a čteme si, ale brzo odpadáme.

 

Casa

Sr. Celso Soler Cuesta, mezi Frexes a Martí a Martimo Gomez, Holguín

($20 noc/pokoj, $5 snídaně/oba)

V pohodě, čisté ale atmosferou nic extra, snídaně menší. Na jednu noc vyhovující.

 

 

 

Santiago De Cuba

DEN 3.-4.

První mojita...

 

Ráno si užijeme naši první kubánskou snídaní - vejce, housky, banány, ananas, silnou malou kávu a čerstvý džus. Boží.

Dojdem na autobusové nádraží, potkáváme včerejšího týpka, který nám říká, že nikoho nesehnal a tak výmýšlíme, jak se dostat do Santiaga. Na to se nás ujímá další týpek, už nám pomalu nakládá věci do autobusu, rychle si ujasníme cenu (vyprodaný Viazul $11/osoba, autobus s ním $12.5/osoba, taxikem ve dvou cca $40) a v 9:20 vyjíždíme. Překvapivě rychlé a jednoduché. 

 

Za tři hoďky poklidné cesty jsme v Santiagu de Cuba, s půl milionem obyvatel druhé největští město na Kubě a hlavní město provincie Santiago de Cuba.

 

Po vystoupení z klimatizovaného busu nám 36stupňů a krosny na zádech dávají zabrat. Nevíme moc kam jdem, nějaké tipy na casy máme, ale vypadá to na delší procházku. Ale jak už to tak na Kubě bývá, už nás odchytává pán, mluví o case tady kousek a už jdeme s ním. Dokonce mluví docela obstojně anglicky, takže fajn. S paní domácí, ujednáváme cenu $20/noc a $1.5 za snídani pro oba. Vyberem si pokoj ve vrchním patře, máme přístup na terasu, výhled na město. Vše vypadá čistě a dobře, už nám chystají kávu. 

 

Nabízíme jim panáka rumu a už to jede. Týpek je taky čirou “náhodou” průvodce a už nás zavaluje informacemi. Po chvilce přemýšlení se s ním domluvíme na zítra na celodenní výlet po celém městě, ve starém autě s řidičem. Vyhovuje nám, že mluví anglicky, jsme na začátku výletu, peněz dost, zní to pohodlně i prakticky. 

​

Trochu spočnem a jdem se projít do města - po známé promenádě Heredia, přes náměstí Plaza Cespedes, což je takový politický, náboženský, turistický i administrativní střed města, Balcon Velasquez, kde se nachází muzeum a výhled na město, La Casa de Grande, luxusní známý hotel.

 

Skočíme na autobusák si zamluvit jízdenky na Viazul za dva dny do Baracoa, ale čekáme snad půl hodiny a řada se nehýbe. Filipovi se mezitím podaří usmlouvat taxíka jen o $2 dráž než bus (taxi $17 osoba). Tak dobrý deal se mu podařil i proto, že slíbil, že půjdeme bydlet do casy, kterou vlastní rodina toho řidiče. Je to sice až za dva dny, tak kdo ví, jestli na smluvené místo přijedou. Ale zkusíme důvěřovat.

 

Pak se dál motáme po městě, večeříme na Plaza Dolores v turistické restauraci Matamoros, ale hraje tady živá hudba a je tady dědoušek černoch číšník, který mi připomíná nějakou filmovou hvězdu. Cestou domů se ještě stavujeme do doporučeného baru v postranní uličce u Musea del Ron na mojito a pak už zakotvíme na naši terase, popíjíme rumík, debatujeme, pozorujem střešní psy a jsme spokojeni.

​

Noc bohužel ideální není, přijdem na to, že okna nejdou zavřít - takže slyšíme vše z ulice, kde hučí motory aut a motorek celou noc. Taky jim moc nefunguje odpad, a tak to v koupelně smrdí jak v toitoice. No…aspoň víme, na co si dát pozor při výběru dalších cas.

 

Ráno si užíváme další připravenou snídani a pak nás s 30 minutovým zpožděním vyzvedává náš průvodce s řidičem. Autíčko z roku 1955 nás veze k domu, kde se narodil Fidel Castro. Dům je otevřen pro věřejnost pouze 26. června, na Den Revoluce. A hned vedle je dům, kde sídlil Batista a kde měl nějaký zásadní proslov, teď je tady museum, ale tam nejdeme. 

 

Dále se svezem do Bacardi Factory - továrny, kterou založil španělský obchodník s vínem Facundo Bacardi Masso a který později emigroval na Kubu, kde v roce 1962 založil tuto továrnu a s tím taky první čistý bílý na rum na světě…. Přímo do továrny se jít nemůže, ale dostáváme ochutnávku rumu Caney, který tady vyrábí, vedle rumu Santiago a Varadero. 

 

Pokračujem na hřbitov Cementerio Santa Ifigenia, kde nás náš průvodce předává místní průvodkyni, mluvící anglicky. Nejdříve si říkáme, na co potřebujeme na hřbitově průvodce, ale vyklube se z toho jedna z nejzajímavějších prohlídek. Aby vyřešili kapacitu hřbitova, tak mají pravidlo (pro obyčejné rodiny), že tělo zde může být pohřbeno maximálně dva roky. Poté rodina přijde, otevřou hrob a provádí sváteční umývání kostí, které přesunou do malých azbestových nebo dřevěných krabiček a ty pak pohřbí znovu. Ale zabírají tak méně místa. Bohatší rodiny, které si to mohou dovolit, se pohřbívají do rodinných hrobek a tento dvouletý limit se na ně nevztahuje. Ti nejbohatší si mohou vyřídit kremaci, ale to si prakticky nikdo nemůže dovolit, a tak to tady ještě moc nevedou. 

 

Taky tady skoro vůbec neuvidíte květiny, protože se snaží zamezit šíření nemocí, které přenáší komáři. A tak všechny květiny, které zde přinesou, tady mohou být jen do dalšího dne a pak je vyhodí.

 

Míjíme hrobky prvního presidenta Kuby, Tomás Estrada Palma (1832-1908), členy rodiny Bacardi, bojovníky za kubánskou nezávislost a taky jednoho z nejpopulárnějších muzikantů Kuby, Compay Segundo z proslavené Buena Vista Social Club.

 

Ale největší “atrakcí” je mauzoleum národního hrdiny José Martí. Bustu Martího pak vidíme prakticky v každém městě, i na nejvyšší hoře Kuby. Po El Che snad nejznámější kubánský obličej.

 

U mauzolea stráží vojáci a každých 30 minut probíhá slavnostní střídání, které se nám poštěstí vidět i zdokumentovat. (za fotografování se má platit extra poplatek, ale naše paní průvodkyně je otrávená místním přístupem, tahat z turistů peníze za každou blbost, a tak nám na tajňačku povoluje fotit a natáčet. Možná tuší, že takhle spíš dostane dýško, kdo ví). 

 

Pak jedeme na Plaza de la Revolución, obrovské betonové prostranství s pomníky a schody, kde se konaly a konají různé proslovy či události. Naposledy, poměrně nedávno, tady měl proslov papež.

Další zastávka je v maličké botanické zahradě, která původně nebyla v plánu. Ale provádí nás zcestovalý pan majitel, který je klidný jak želva, a neskutečně zažraný do všech těch kytiček. Moc to neumíme ocenit, ale zastávka to je pěkná.

Dále nás čekají dvě vyhlídky, z pevnosti Morro (ne hrad Morro, jen vyhlídka) a pak z jedné restaurace, kde máme výhled na celé Santiago. Tady jsme vděčni za našeho průvodce, protože to jsou přesně ta místa, kam by nás samotné jet nenapadlo a výhled za to stojí.

 

Pak už se vydáváme k přístavišti na ostrůvek Cayo Granma. Ale cestou se našemu řidiči podaří prasknout pneumatiku a tak skončíme uprostřed dálnice. Chvílí to trvá než  řidič pořeší výměnu pneumatiky, průvodce je nervozni abychom vše stihli, smažíme se na slunci, ale brzo se vše vyřeí a jede se dál.

 

Necháme se převést na Cayo Granma, kde je jen malá vesnička, ale vypadá to tady klidně, útulně, víceméně jsou zde jen místní. Zapadnem do restaurace El Marino na smluvený oběd, kubánskou rybu s klasickou rýžovo fazolovou přílohou, salátem a pečenými slanými banány. Hraje tady kubánská živá kapela, dáváme si mojito a kecáme s průvodcem.

 

Dává nám ochutnat 15letý Rum Matusalem Santiago de Cuba. Už ho zmínil, když jsme se s ním poprvé bavili na terase. Prý jednoznačně nejlepší rum na celé Kubě. Ale taky pěkné drahý. Rum, který má 3-6 let, je cenové velmi přijatelný. 7 let je někde mezi, ale už cena roste a starší rumy jsou pak už nad $60 až ke stovkám a tisícům dolarů. Dává nám tedy rum ochutnat, na mě docela silný, jsem na ty mladší (po měsící na Kubě se z nás stali “odborníci” na rum.) ale Filip si pochutná. Po obědě už nás průvodce ukecává, že nám ten rum sežene za levněji, protože má známou v továrně. Prý za $20 za láhev (ale normálne v obchodě to prý seženem i za $60). Ikdyž $20 za rum na Kubě je pořád docela dost, po těch pár letech v Kanadě, kde je alkohol neuvěřitelně drahý, nám to přijde vpohodě. Volá kámošce a ta nám nabízí deal 2 láhve za 30. No neber to:)

 

Pak už se vracíme loďkou zpět, kde nás, ale naše autíčko nečeká. Prý měl problém s tou pneumatikou a tak to musel jít opravit. Hm… A tak s průvodcem nasedáme do busu. Ještě jsme měli jít do muzea rumu, což ž ale nestíháme. Zastávku u kámošky s rumy samozřejmě jo. Taky jsme nedojeli na hrad Morro, protože se prý rekonstruuje. Což nám při domluvě výletu zapomněl říct. Udělali jsme ale primitivní začátečníckou chybu, že jsme mu zaplatili předem. Jsme trochu zklamaní, ale snažíme se to pak brát pozitivně. Výlet byl fajn, viděli jsme hodně, sice to nemělo hodnotu, kterou jsme zaplatili, ale ušetřili jsme tak hodně času, docela dost nervů. A aspoň jsme se poučili dál. Nejlepší všechny chyby udělat hned a pak už půjde vše hladce.

 

Skočíme na rychlou večeři a jdem na noční prohlídku městěm, kterou zakončíme v La Casa de la Tradicions, kde už vyhrává živá kapela, salsa sem, salsa tam. Známé songy Buena Vista Social Club. Banda cizinců, kteří tady docela obstojně trsají na salsu a my se bavíme u mojit. Nakonec přijde Kubánský domluvený pár, kteří všem ukážou, jak se to fakt tančí. Super atmosféra, sosáme další mojito. Klub super, malý, ale autentický. Sedíme a koukáme na tanečníky a najednou nás ti kubánci žádají o tanec a učí nás základní kroky salsy. Juchůůů, tak už jsme i tančili v tradičním kubánském baru. Začíná se to tady zaplňovat kubánskou mládeží. A my se odebíráme domů. Zítra nás čeká odjezd směr Baracoa. Tak doufáme, že před dvěma dny domluvený taxík přijede.

 

Casa 

Jméno nám bohužel uniklo, ale pokud nebudete spát zrovna v této case, tak se určitě nic nestane. Kousek od Plaza de Marte.

Noc $20, snídaně $1.5/oba

Terasa super, ale hluk hodně špatný a smrad záchodový taky žádný šlágr.

 

Mojita do teď: 10

Koupených lahví rumu: 4

 

Baracoa

Den 5.-10.

Přiroda, klid a čokoláda

 

Loučíme se v case a se Santiagem a čekáme v 8:30 na smluvený taxík, dáváme se limit, že počkáme do 9 a pak se vydáme po svých. 8:50 po ulici pobíhá nějaký týpek a ptá se, jestli jsme to my, kdo chce do Baracoa. Tak už s ním jdeme do vedlejší ulice a tam nás čeká taxi colectivo. Chvíli jezdíme po Santiagu a nabíráme další lidi a před finálním odjezdem z města vybírají peníze. Všichni platí obvyklých $20/osoba, ale my si to smluvili za $17 a tak se nedáme. Chvíli se mile handrkujem, ale boj vyhráváme.

 

Jakmile vyjedem z města, řidič na to pořádně šlápne a na prázdné dálnici a jedem tak 130. Já se třepu, jak kdyby ze mě vyvolávali ďábla, Filip si připadá jak v pračce. Čůrací pauza někdě kolem Guantanáma a pokračujem. Střídá se pouštní krajina s kaktusy s více úrodnými místy, kde míjíme i nějaké chatky. Chvíli jedeme i kolem pobřeží a vidíme nádherně průzračnou tyrkysovou vodu. Pak už se dostáváme zpátky do džungle a vyjíždíme průdké kopce a serpentiny.

 

Po celkových čtyřech hodinách jízdy zastavujem u casy, která je domluvená pro nás. Pán nám ale oznamuje, že má vlastně plno, ale už tady na nás čeká jeho kámoš, který nás bere k němu do casy, senor Andrés. Pokoj velký, pěkný, cena standardní. Berem. Hned dostanem kávu na přivítanou a domlouváme si rybu na večeři.

 

Jdeme do města, zjišťujem jak to je s půjčením skutru a potkáváme se tady s Rakušákem Michaelem, který zrovna přijel ze Sierry Maestry, kam se chystáme po Baracoe. Kupujem pivo a jdem se s ním  projít po městě a na Malecón, pobřežní promenádu. Tady je teda docela děsivá. Oprýskané paneláky, rozbořené domy, docela bordel. Městečko je přitom tak pěkné a čisté.

 

Jdem pak domů na večeři, kde dostaneme polévku ze speciálních brambor s kokosovým mlékem, já mám grilovanou rybu na cibuli a česneku (obvyklé kubánské koření ), Filip má rybu v kokosovém mléce se zeleninou, k tomu rýže s fazolema, salát, smažené banánky. Pak ještě káva a super sladký krémovo piškotový dezert. Pak se na náměstí v baru sejdem s Michaelem a Argentinkama, které s ním bydlely ve stejné case. Dáváme si mojitko a plánujem výlet na další den. Kubánský průvodce nám vysvětluje, co vše uvidíme a tak se nakonec necháme zlanařit. Skůtry na další den stejně byly vypůjčené a tak se aspoň někam dostanem a seznámíme se s dalšími lidmi. 

 

Po snídani jen zaběhneme pro pizzu na cestu, do okénka za kubánské pesos a jdem na smluvené místo odjezdu. Jedem s Rakušákem a pěti Argentínci. Nejdříve jedem na kakaovou plantáž, kde všichni sedíme u stolu a paní nám španělsky vysvětluje vše ohledně pěstování kakaa. Dostáváme různé ochutnávky, od syrových kakaových bobu, přes 100% kakaa až po jejich domácí čokoládu. Ukazuje nám i něco málo o tom, jak se pěstuje a praží káva. Můžeme si tady nakoupit kouli, která je 100% kakao, pak čokoládky, kakaové máslo, které slouží jako zázračný krém úplně na vše. Nutno ale podotknout, že paní je přes 50 a obličej má extra hladký a bez vrásek a vypadá dobře. A to prý jen kvůli čokolády a kakaového krému, tak na tom zázračném krému možná něco bude.

 

Dále pokračujem do zátoky Boca de Yumuri. Nejprve se na ni dívame z kopce, kde máme pěkný výhled. Náhodou tu stojí domeček, kde si můžeme dát kávu, sedíme a kecáme s ostatními, koupíme kakaovou kouli a pozorujem polymity. Pak sejdem z kopce dolů k řece, kde nasednem na lodičku (v ceně výletu, ale při samostatném výletu bude stát tak 1-2CUC) a jedem po řece na ostrůvek. Tady se chvíli projdem, přebrodíme řeku, míjíme turistickou pláž, ale průvodce nás bere ještě dál. Ukazuje nám nějaké ptáčky a vypraví. U další lagunky potkáváme staršího pána v náruči dvou Kubánek, s lahví rumu, kouří doutníky a vyhrávají z telefonu americkou hudbu… no… skoro jak v Bangkoku…zaberem teda místo o něco dále, ať na ně nemusíme koukat. A svačíme pizzu, kterou si upgradujem o přivezeného tuňáka v konzervě, zapíjíme to rumem. Nabízíme rumík i ostatním, Argentinci nám dávají maté. Koupem se v průzračné vodě a užíváme si klidu a kecáme.

 

Pak nás čeká stejná cesta zpět, a ještě zastavujem v restauraci. Většina si dáváme jen drinky, Michael rybu, která prý byla nejhnusnější, jakou kdy jedl. Docela se tu zdržíme, neb jim to klasicky trvá než všechno připraví. Ještě si to povykládám s Kubánským dědouškem, který hlídá vnouče a bydlí v té restauraci a jeho kamarádem, který bydlí někde v horách. Vše ve španělštině, takže je docela sranda. Dám jim náš rum, oni mně kubánské víno a kokosovou vodu. Říkají mi, že je jedno, že jsem bílá a oni někteří černí a někteří hnědí, prý na Kubě nejsou rasisti, tak je to v pohodě.

 

Pak už odjíždíme, berem to přes kakaovou plantáž, kde si u paní vyzvedáváme připravené zboží, berem čokoládky a kávu. Kakaovou kouli bohužel už nemá. Říká nám nějakou veselou historku o jiných Češích. Prý jsme dobří zákazníci, protože ti minulí ji vykoupili skoro všechny zásoby a my berem asi 15 čokolád a k tomu dostanem ještě 4 jako bonus. Milá paní.

 

Doma nás čeká rybí večeře, tentokrát máme zelené fazolky v rajčatové omáčce jako předkrm, výborné, ryba stejná, trochu starší asi, ale pořád chuťově super, a jako dezert domácí čokoládový puding z místní čokolády - mňam. Ale ještě než odejdem od stolu, už cítím, že je mi nějak těžko. Filipovi taky. Zjišťujem, že nemáme žádný rum jako desinfekci a tak se šouráme do města shánět rum. Docela se vlečem, je mi unaveně, Filip řeší jestli stihne záchod. Obchody jsou zavřené a tak nakonec kupujem rum v kavárně. Sosnem většího panáka a já odpadám a usínám vyčerpaná s chřipkovým pocitem asi v 9. Naštěstí to docela zaspíme, nic horšího než častější návštěva záchoda nás nepostihne.

Stěhujem se z naší casy do jiné vyhlídnuté s teráskou. I přes ne uplně čerstvou rybu, naše domácí a celou casu nezavrhujem. Jen nás čekají ještě další čtyři noci, a tak chceme využít terásky.

 

Po přestěhování konečně půjčujeme skůtry a vyrážíme na pláž Maguana, která je cca 20 km od Baracoa. Vyvalíme se na pláž a užíváme si pohody. Písek skoro bílý, voda úplně modrá až tyrkysová a teplá. Na pláží nás trochu otravují prodejkyně mandlí a kokosového oleje, nakonec vyměnínem naše dovezené mandle za jejich, ať vzájemně ochutnáme. Kupujem si mojito v plážovém baru a čtem si a zapisujem a tak. Boží. 

 

Jsme tu skoro do večera, užíváme si cestu na skutru, kocháme se a fotíme. Doma nás čeká vegetariánská večeře, zeleninová polévka, nejlepší z nejlepších. Pak máme sraz s Rakušákem Michaelem a jeho kamarády. Skončíme u nás na terase s lahví rumu a je nám krásně.

 

Ráno je klasické, výborná přichystaná snídaně na terasce, pohoda. A pak už berem skutry, které nám přes noc uschovala sousedka a jedem začít den na další čokoládové farmě, Finca Duaba. Což je sice uměle vystavěná, ale moc pěkná autentická indiánská vesnička a také kakaová farma, kde je i spousta dalšího ovoce. Přijíždíme někdy kolem pul 9 a tak jsme první hosté. Majitel farmy nás hned bere na tour, vykládá španělsky, ale má trpělivost a my kupodivu rozumíme. Vypráví, jak se pěstuje kakao, ukazuje nám jak roste, vypráví o národním kubánském stromu Palmě královské, pak nám ukazuje kokosy a dává ochutnat, pak nám dá pomeranč a grep přímo ze stromu. Super. Vykládá o květinkách, zvířatech atd. Tour zakončujem v přilehlé restauarci, kde nám nabízí horké kakao s kokosovým mlékem, což je v ceně tour ($2 / osoba). Výborné. A už přijíždí dva plné autobusy turistů na smluvenou tour. Jsme rádi, že jsme to stihli pěkně v klidu a o soukromí jen s panem majitelem, který měl skvělou náladu a pořád říkal, nějaké nelichotivé vtipy ohledně jeho tchýně, tak jsme se docela nasmáli.

 

Dál pokračujeme na výšlap na horu El Yunque, 575 mnm. Jedná se o národní park a tak musíme platit vstupné a průvodce, bez kterého nás tam nepustí. Snažíme se smlouvat cenu, ale říkají, že to je státní podnik a tak mají pevné ceny a musí vše uvádět do knihy. A tak platíme $13/osoba. Připojuje se k nám francouzský pár a jdem. Je horko a dusno. Náš průvodce docela nahodí tempo. Je to do kopce, ale nic hrozného. Po cca 45 minutách jsme v půlce cesty, kde nás čeká občerstvení. All you can eat za $1 na osobu - pomeranče, grepy, citrony, čerstvý kokos na pití a pak na snězení, manga, karamboly. Potkáváme tady jiné tour a mezi nima i Český pár z Ostravy. Chvíli se pobavíme a fičíme dál. Náš průvodce nám cestou ukazuje endemickou obří stonožku, která není jedovatá, ale kousnutí prý bolí dost. Pak vidíme třetí nejmenší žábu na světě Monte Iberia eleuth, která se vyskutuje pouze v této provincii. Dalších 30 minut a jsme nahoře. Náš průvodce to víceméně vyběhnul a vůbec se nespotil. My jsme mokří jak psi. I s přestávkama nám to trvalo 1.5 hodiny, průvodce to chodí párkrát do týdne a tak to zmákne za hoďku.

 

Dolů sbíháme a těsně před řekou, kterou jsme brodili se zastavujem u chatičky, kde si dáváme naše první Coco Loco. Kupujem další dvě kakaove koule. Průvodce nám nabízí, že nás neoficiálně vezme ještě na jednu procházku k vodopádu. Oficiálně to stojí $8, s ním $3. My už nikam nechceme, ale Francouzi jdou. A tak se domlouváme, že na ně počkáme u řeky. Nemůžeme odejít z parku, protože tak by hlídači viděli, že jsme sami a že náš průvodce, asi dělá nějaký nelegální výlet s ostatními turisty. Je krásně a tak nám idea vykoupat se v řece a pít Coco Loco vůbec nevadí.  U řeky najdem vor, na který se vyplácnem a je to boží. Příjde za náma na pokec barman, co nám dělal drink a tak se chvíli bavíme, přinese nám na ochutnání šťávu z cukrové třtiny. Pak už dojde průvodce a vracíme se do utahaní do města.

 

Taak, a máme poslední den se skůtry a tak jedem na další výlet. Tentokrát až do Alejandro de Humboldt národního parku, což je nějakých 35km jedna cesta. Ve městě si zase koupíme pizzu na cestu, v pekárně dvě bagety. Cestou v zeleninovém stánku nakoupíme okurky, rajčata a manga. Za všechny tyhle nákupy dohromady utratíme 32 kubánských pesos = 1.5USD.  Cesta nám trvá něco kolem hoďky a čtvrt, cesta je hrbolatá a je to takový menší slalom. Ale dobré. U vstupu do parku si vybíráme trail tak na 3-4 hoďky, opět jedine s průvodcem. Tentokrát platíme $10/osoba. Potkáváme tady stejné Francouze jako včera a jdeme s nimi.

 

Nabízí tady ještě hodinovou projížku na lodi v zálivu Bahia de Taco a nebo 8h trail - na ten bychom tady ale museli být v 8:30 ráno. Průvodce není moc ukecaný, opět vše jen ve španělštině. Ale ukazuje nám různé stromy, ptáčky, kolibříky, ještěrky, brouky, žáby. Je tady strašně moc stezek a žádné značení. Bez průvodce bychom netušili vůbec, kam jít. Brodíme pár řek, je to víceméně jen procházka, žádné velké stoupání.

 

V půlce nás čeká zase ovocné občerstvení a pak koupání v řece. Na konci výletu si u paní kupujeme kávu a sladké kornouty cucuruchos. V Bahia de Taco, kde máme zaparkovaný skůtr je nádherný zelený plácek zastíněný palmami s výhledem na krásnou zátoku. Rozhodnem se tu chvíli pozevlit, sníst naši svačinu a kochat se.

 

Pak vyrážíme po cestě Taco Bay na Playa Pinca, kde není nic než palmový háj, hromady ořechů a obřích mušlí a ovce. Pěšky jdeme po ostrých kamenech do kterých narážejí vlny a jdeme na mys, ze kterého vidíme na výhlídku, kde jsme před chvíli svačili. Pláž je tady docela špinavá a kameny ostré, tak na koupání to tady není. Tak pokračujem dál na playa Nibujon - buď se dá zaparkovat a pak to dojít pěšky nebo přes pláž převézt skůtr, sice si Filip mákne, ale volíme druhou možnost. Na pláži není nikdo kromě jednoho rybáře. Je tady takový malý zálivek, kde je klidná, mělká a teplá voda.

 

Když vylezem a převlečem se, potkáváme pána s mačetou. Nese kokosové ořechy a nabízí nám je jako dárek. První odmítáme, ale pak se s ním dáváme do řeči a ptáme se, jak vlastně ty ořechy z těch vysokých palem dostane. Odchází do domku, přinese speciální lana pomocí kterých se zahákne a vyleze po palmě, což nám názorně ukazuje. Pak shodí další kokosy, ukazuje nám, jak se mačetou kokosy otvírají a pak rozsekává suché, staré, mladé, zelené a vidíme tak různé druhy kokosů - nejzajímavější jekokos bez známé tvrdé kokosové dužiny, se speciální kokosovou koulí, zvanou kokosové jablko (manzana de coco).

 

Najednou k nám přiběhnou asi čtyři selátka, velká prasnice, slepice, pes a nakonec i koza. A všichni se vrhají na zbytky a rvou se o každý kousek kokosu. Povídáme si s pánem. Super zážitek.

​

Pak už se vydáváme na cestu zpět, nemáme dost benzinu, pumpy tadmoc nevedou a tak se zastavujem u jedné casy a ptáme se na benzín. Něco mají a tak kupujem litr a jedem dál.

Zpátky ve městě pak jdeme shánět rum, skoro vše je zavřeno ale někdo nás nasměřuje do zadní části muzea čokolády, prý tam je kantýna a mají rum. Potkáváme tam turistku s Kubáncem, který ji doporučuje nějaký 11letý rum Santero a říká i nám, že prý je výborný. Stojí $5 a tak ho zkoušíme. Moc od něj neočekáváme vzhledem k tomu, že jsme ho ještě nikde neviděli a na to, kolik má let, tak je hooodně levný. Nakonec se ukáže, že je asi nejlepší ze všech rumů, co jsme měli a navíc ho všude jinde na Kubě prodávají za $38. Juchůůůů, tentokrát se nám podařil dobrý kup.

 

Ráno vstáváme brzo ať ještě využijem skůtru, který máme do 10 hodin a jedem na vyhlídku nad město k hotelu El Castillo a pořizujem ranní fotky. Na snídani si zajdem do Domu čokolády, kde si každý dáme pořádně sladký šálek kakaa. Snídaně tu obvykle nedělají, ale podaří se nám je přemluvit na housku s omeletou. U placení jsme nějací zmatení cenou a tak nám ji musí asi čtyřikrát opakovat, až nam ji nakonec musí napsat na lísteček. Ukáže se, že jsme rozuměli dobře, ale absolutně jsme takovou cenu nečekali. Platíme necelých 5 kubánských pesos = 20 centů za dvě housky s omeletou a kakaa. Ať žijou kubánské ceny. Pak se procházíme městem a pěknýma uličkama. Skočíme ještě do dalšího místního podniku na kafe a omelety. Tentokrát za celé $3.

 

Jdeme se projít po příměstské pláži jihovýchodně od města, kudy dojdem až do zátoky Boca de Miel. V zátoce přejdem přes polorozpadlý mostek vedoucí do malé veničky. Dá se tudy dostat na Playa Blanca a taky dál k nějakým jeskyním a na kopec. Nechtějí se nám platit vstupy a tak si tady jen dáváme mojito v houpací síti.

 

Přijde nám pán nabízet jeho umění, je milý a tak ho necháváme ukázat, co má - různé suvenýry a Filipovi se líbí soška. Snaží se domluvit nějaký deal, že když si koupíme víc věcí, tak to bude levnější. Bohužel tady ale nemá domino. Říká nám, že ho má doma a může nám ho přinést večer do města. Tak si smluvíme cenu za sošku a domino a domluvíme se na osm večer ve městě. Neplatíme mu zatím nic. Ale sošku nám tady nechává a říká, že se uvidíme večer. Jeho důvěra nás naprosto dostává.

Cestou z pláže se stavujem u okýnka pro pizzu. Dokonce tady mají na výběr kromě obvyklé se sýrem a kečupem, taky s čerstvými rajčaty nebo cibulí. Zkusíme jednu tuhle extra, je výborná a tak si objednáváme další čtyři, abychom měli i zítra na cestu. Pán je strašně nadšený a má z toho zážitek. Zdržíme tak velkou objednávkou celý provoz, ale co se dá dělat. 

 

Večer jde Filip na smluvené místo, dostane vysněné domino, zaplatí co má a hotovo. Super domluva a jenom obdivujem, že jsou ještě tak nezkažení turismem a věří lidem. A my věříme jim.

 

Casa I: 

noc/$25 , snídaně $4, večeře $8, asi druzí nejmilejší lidé za celou dobu na Kubě, večeře včetně předkrmu/polévky a dezertu, káva na přivítanou, ochotní, milí, čisté.

Akorát střešní terasa nám chyběla a rybu na večeři neměli úplně nejčerstvější. Ale doporučila bych.

 

Casa II:

noc/$25 , snídaně $4, večeře $8, vegetariánská $6, super střešní terasa, výhled na město, nejlepší zeleninová polévka, milí ale ne extra přátelští, moc nenabízeli, nestarali se. Zkombinovat tyhle dvě casy, a bylo by to boží. 

 

Bayamo

DEN 11.-12.

Cestování po kubánsku, kubánské zmrzliny a příprava na výlet

 

Ráno vstáváme brzo, kolem 6 ráno a zkoušíme nový způsob dopravy. Kubánskou meziměstskou dopravu v el camion - většinou nějaký náklaďák, kterému upravili korbu tak, aby tam bylo pár laviček a překryji ji plachtou ať tak moc na pasažery nefouká nebo nepaří slunko. Platit se má kubánskýma pesos, a tak by to mělo být extra levné. Míříme do města Baymo, odkud se dál budem vypravovat na pohoří Sierra Maestra. Ale ještě to bude dlouhá cesta. Ráno čekáme asi hodinu, než se nasbírá dost lidí. Platíme $4 na osobu za dopravu do Guantanama. Poměrně levné, ale na kubánské poměry to je pořád docela dost. Očividně nás týpek trochu natáhnul, cestou od spolucestujícího zjišťujem, že to má stát $2. Ale co už.

 

Jedem v autě plném Kubánců, všichni po nás koukají, s jedním se Filip dá do řeči a řeší mobily, jak jsou tady jen čínské napodobeniny. V Guantanámu hned chytáme další kamion do Santiago de Cuba, za $1 na osobu. Ze Santiaga další kamion do Palma, ani ne za dolar a z Palmy do Bayama za necelé 2.

Celkem to bylo 325 km, normálně tak 4-5 hodin jízdy, nám to trvalo asi 10 hodin. Ale nikam jsme nespěchali a jsme rádi, že jsme ušetřili. Turistickým busem by nás to stálo $22/osoba (takhle $8)a 7 hodin a ještě bychom museli přespat v Santiagu, protože jim nenavazují spoje.

 

V Bayamu jdeme do casy doporučené od našich domácích z Baracoa, ale mají plno, a tak následuje klasické kubánské dohazování. A už nás čeká pan Roman a veze nás autem k němu do casy. Umí docela dobře anglicky, tak příjemná změna. Byl v ČR a vypadá aktivně. Hned přichází jeho kámoš, který píše do Lonely Planet a pracuje pro cestovní agenturu, a chce nám domluvit výlet na Pico Turquino. Zatím nic nepotvrzujem a jdem se projít po městě. Ale skoro všechno je zavřené, koupím si jen housku se sýrem a kávu v okénku, jen tak se touláme a jdem spát.

 

Ráno nás čeká výborná a obří snídaně, pan domáci Roman nám dělá rezervaci v case ve vesničce Santo Domingo odkud se začíná výstup na Pico Turquino. Rozhodli jsme se, že se tam dostanem na vlastní pěst kamiony. Taxík stojí $35 na osobu a na to už se my zkušení kamionaci můžem vykašlat:) S Romanem se domluvíme, že si u něj můžeme nechat naše krosny a do vesničky tak budeme cestovat jen nalehko. Plán je tedy dnes dojet do Santo Domingo, cca 60 km od Bayama, tam přespat. Další den vyjít do 3/4 na Pico Turqino, tam přespat v horách a třetí den to vyjít na vrchol, sejít dolů, přespat v Santo Domingo a pak se dostat zpátky do Bayama a odtamtud nočním turistickým autobusem do Trinidadu. 

 

Jsme po snídani a ještě máme čas než se vydáme na cestu kamiony, a tak brouzdáme městem, kde to docela žije a ochutnáváme, co se dá. Citronovo krémový zákusek, který je tak sladký, že ho nedojím a musím vyhodit, dále mléčný koktejl z papayi, skočíme na extra pizzu na stojáka a pak ještě do vyhlášené zmrzlinárny La Luz. Všude platíme kubánskými pesos, tak se to dobře rozhazuje.

 

Jít do zmrzlinárny je tady akce tak na minimálně hodinu. První si vystojíte frontu venku, protože vás nepustí dovnitř, pokud není volný stůl. Pak vás usadí a pět minut nic. Přinesou vodu. Pět minut nic. Přinesou jídelníček, poměrně velký výběr ale stejně vám řeknou, že mají na výběr jen dva druhy zmrzliny. Za dalších deset minut si objednáte. A za dalších deset minut vám přinesou zmrzku, ochutnali jsme všechny dva druhy, tedy jahodovou a sladovou. Kávu si tu ale nedáte. Všude zvládají poskytnout jen jeden druh servisu.

 

Celé nás to zdrželo už docela dost a tak fičíme na kamionové nádraží. Chytáme první kamion do městečka Yara, tam chytáme další kamion do městečka Bartolomé Masó, což je poslední vesnice před Santo Domingem. Stíháme si koupit jakési kukuřičné smaženky u pána a na poslední chvíli naskakujem do posledního kamionu do Santo Domingo. V tomhle kamionu už se jenom stojí na korbě náklaďáku, je nás tu tak 100, tak se pěkně mačkáme a cesta je náročná. Je tu neuvěřitelné stoupání a klesání. Ale zážitek to je. Za celou cestu zaplatíme za oba dva $1.5. Sice to není tak pohodlné jako taxík, ale $70 vs $1.5 už je docela rozdíl.

 

Casa:

Bayamo

$25/pokoj, pěkné, kousek do města, super pan domácí, angličtina plus, ochotný, určitě doporučuji. Snídaně sice $5, ale obří. Kromě obvyklých vajíček, ovoce, džusíků, housek nás čeká i zapečený sendvič se sýrem a šunkou. 

 

Santo Domingo a Sierra Maestra

DEN 13.-14.

Na konci světa, nejvyšší hora Kuby a partyzánské podmínky

 

Santo Domingo je malinká vesnička v horách. Je tu jen jeden hotel pro turisty, tak 4 casy, škola, pekárna a pár soukromých domečků. Najdem naši casu, kde už nás očekávají. Kromě nás očekávají ještě 16 lidí na večeři z nějaké tour. Objednáme si jen jednu večeři na půl, nemáme moc hlad. Dostanem kuře s klasickou kubánskou přílohou ve forme rýže, zeleniny, banánků a sladkého dezertu a kávy a jako bonus na ochutnání vepřové a jehněčí. Asi nadbytek z toho, co měli připravené pro tu velkou večeři. Všechno je výborné. Kolem nás pobíhají selátka, kohouti, kočky. Nás paní kasíruje za jednu večeři za $7, turistickou skupinu za $13, nás za pivo 1.5, zbytek za 2. Pan průvodce si na tom asi dobře nahrabe, za dohození kšeftu. Dáme si ještě pivo, od vedoucího turistické skupiny zjistíme, že půjdeme s níma zítra na vrchol a jdem spát.

 

Ráno máme přichystanou snídani, slunce se ještě nedostalo za hory a je trochu mlha, je tu super výhled. Pak si sbalíme jen to nejnutnější, s paní domácí se domluvíme, že si tady můžeme nechat zbytek věcí během toho, co budem na noc v horách, a jdeme dolů do vesnice na recepci hotelu, kde sídlí i turistická kancelář, která zprostředkovává výlet do hor. Náš pan domácí nám tady měl udělat rezervaci, o té nikdo nic neví, ale je to v pohodě. Do denního limitu 20 lidí na výstup na Pico Turquino se vejdem. Celá organizace je docela otravná.

 

Každému turistovi musí neuvěřitelně pomalá paní vypsat ručně čtyři vouchery - na výjezd jeepem nahoru, další na cestu dolů, další na jídlo a další potvrzení o zaplacení. Jsme tady na 8 a na řadu se dostanem až kolem 9 a teprv o půl 10 vyjíždíme jeepem na  vyhlídku. Náš průvodce mluví anglicky, tak super. Jdeme ještě s jedním nezávisle cestujícím párem z Německa a pak 13 lidí, kteří jsou zde v rámci vlastní tour s vlastním průvodcem. Tuto skupinu doprovází ještě 3 nosiči, kteří jim nesou spacáky. My jsme si spacáky na Kubu nebrali, ale prý by tam měly být k dispozici deky. Tak snad nezmrznem.

 

První 3 km jdeme s naší skupinou, což je převážne skupina postarších Britů, ale pak už jdeme sami. Do kempu Joaquin docházíme po 1 odpoledne. Cesta byla trochu náročnější, chvíli stoupáte, abyste to pak zas mohli sejít a pak zase vystoupat. A tak pořád dokola. Chvíli přemýšlíme, jestli se netrhnem a nevylezem na vrchol dnes, pak přespíme a ráno už dolů. Ale vrchol je v mracích, tak bychom ani neměli žádný výhled - což je pro tuto horu typické. A tak to raději necháme na ráno.

 

V kempu svítí sluníčko a tak se vyplácnem a relaxujem. Až příjde zbytek skupiny, tak nám místní průvodci servírují oběd - rýže, tuňák, nějaká okurka na teplo, krekry a kečupová majonéza a také guavavova marmelada. Hm. Pak si povídáme, někdo pije mojito, fotíme. Pak nám ještě servírují večeři - vepřové s rýží, zas tou okurkou a opět krekry a majoneza. Vyžebráme deky, které smrdí zatuchlinou a jsou celé lepivé. Ale bude kosa, a tak lepší než nic.

 

Budíček ve 4 ráno, čeká nás exkluzivní snídaně ve formě krekrů, kečupové majonézy a spamu (americká obdoba našeho lančmítu). Ale mají výborný čaj z místní bylinky. V 5 ráno vycházíme, ale už od začátku se trháme od naši skupiny. Jdeme za tmy s čelovkama, zas stoupáme a pak klesáme, a stoupáme a klesáme. Kolem 7 ráno jsme na vrcholu odkud výhled není, ale z místa kousek pod vrcholem je výhled nádherný. Dokonce máme jasno. Na vrcholů nás vítá socha Jose Martího, kubánského hrdiny. Dáváme si vlastní oříšky a granolu a rum:)

 

Po 8 scházíme dolů a cestou potkáváme zbytek naši výpravy. Obdivujem britské dědoušky, trail to je náročný, ale zvládají to statečně.  Chvíli spočnem v kempu, dáme si sváču z vlastních zásob, poprosíme správce kempu, aby zavolal do vesnice, že kolem 1 budem v Alto del Naranjo, tak ať nás svezou dolů. A už se šouráme dolů. Vrchol už je zase v tajemné mlze, a tak jsme rádi, že jsme to ráno stihli s čirou oblohou. Cesta se vleče, nohy bolí.

​

Něco po 1 jsme dole, hned chytáme auto, které sváží další turisty, předáme důležitý voucher, bez kterého by nás očividně nevzali a za chvíli jsme ve vesnici. Skočíme do hotelu na mojito, vyjdem do kopce k nám do casy a odpadnem. Chvíli jsme si zdřímli a kolem 7 večeříme pečené kuře s kubánskou oblohou. Výborné. 

 

Ráno se pak už jen sbalíme a jdeme čekat na kamion zpět. Dozvídáme se, že kamion se pokazil a tak musíme počkat na další. A tak místo v 7 odjíždíme kolem půl 9, ale to je na Kubu docela vpohodě. Za pár drobných se díky třem kamionům dostanem docela brzo zpět do Bayama, kde si ještě bez věcí procházíme město. Absolvujem návštěvu v další zmrzlinárně u Náměstí revoluce, zas nám to zabere tak hodinu, ale máme čas. Noční autobus do Trinidadu nám jede až v 10 večer, tak stejně musíme nějak zaplácnout čas. Jdeme si vyzvednout krosny do casy k panu Romanovi, u kterého se ještě zdržujem na kávu, pokecáme, směníme u něj CUC na kubánské, protože potřebujem koupit rum a v obchodě berou jen kubánské pesos.

 

Jdeme zpět do města a ještě se rozhodnem zkusit vegetariánskou restauraci za kubánské pesos. Objednáme si smažené banány, vaječinu se špenátem, rýži se zeleninou, salát, špagety se sýrem a kečupem, dvě piva a platíme $2. Pod stolem nám leží šváb, stoly jsou ulepené, moje špagety nic moc, ale sníst se dají, a zbytek je dobrý. Pak už jen dojdem na nádraží a čekáme na naši první jízdu turistickým autobusem Viazul. V 10 odjezd a po 6 ráno máme být v Trinidadu.

 

 

Casa:

Santo Domingo

El Mirador de Arcadia en la Montaňa. $25/pokoj, večeře $7/osoba, snídaně zdarma (nevíme jestli omylem nebo v ceně ubytování).

Milá paní domácí, casa je na kopci, krásný výhled do údolí. Jednoduché ubytování s ještěrkou v koupelně, ale vše čisté a pohodlné. Jídlo výborné. 

 

Mojita do teď: 24

Koupených lahví rumu: 7